Liborvesely | Libor Veselý píše.cz

Za dobrotu na žebrotu

Kráva z Vyškova

Kdysi před mnoha lety jsem za teplého slunečného odpoledne vyjel kloubovým autobusem z Olomouce. Během jízdy se rychle ochladilo, začalo pršet a na silnicích vznikalo náledí. Následně se autobus zastavil na mírném kopci protože před ním stála kolona aut. Po chvíli se řidič vydal přes kopec zjistit situaci. Přišel s tím, že z druhé strany kopce je převrácený kamion a z kopce ani do kopce se stejně nedá jet kvůli námraze. Stání vypadá tak do rána, než seženou jeřáb a to další a topit tady nebudu dořekl řidič, nafta je drahá. Za nějakou dobu jsem uviděl jak autobus před námi popojíždí dopředu, dozadu a přitom se nějak sune z jedné strany silnice na druhou. Šel jsem se zeptat řidiče toho autobusu zda nemá v úmyslu nějak vycouvat z kolny a pokračovat v jízdě po jiné silnici. Ano, vezu školní zájezd, musím je dovézt včas, tak to zkusím, můžete jet se mnou, řekl jeho řidič. Tak jsem nastoupil a co to vidím z mého původního autobusu vystoupilo asi deset lidí a chce též nastoupit. Řidič je vzal všechny. V autobusu se nesvítilo a po chvíli ke mě přistoupila nějaká paní, zřejmě učitelka a řekla : sundej si bundu bude ti venku zima. Jenže mě je zima teď řekl jsem, v tom druhém autobusu jsem promrzl. Paní si uvědomila, že se spletla. Za nějakou chvíli jiná učitelka začala dětem v autobuse dávat bonbony, přišla ke mě jeden mi dala. Řekl jsem jí já nejsem váš žák, to nevadí odpověděla.V Prostějově pět lidí vystoupilo. Kde budete chtít ve Vyškově zastavit zeptal se řidič.Na autobusovém nádraží řekli jsme. Jednak kolem něho pojedete a jednak by na něm stejně měl zastávku ten druhý autobus. Jedna paní nesouhlasila. Já chci zastavit na Sochorově ulici, já z autobusového nádraží nepůjdu, řekla. Řekli jsme jí, že kdyby jela tím druhým autobusem tak by vystoupila na autobusovém nádraží. Řidič dodal já budu stavět jen jednou.Tak kde mám zastavit. Paní řekla, že si bude stěžovat, že chce na Sochorově ulici. Takže řidič zastavil na Sochorově ulici a zbytek lidí šel na druhý konec města pěšky. Občas tu krávu potkávám, podívám se na ni vždy jako na póvl.

Čestná stráž

Ve Vyškově nezůstalo mnoho zachováno z dřívějších dob. Ani ve Smetanových sadech toho není mnoho jako dříve. Jejich okolí ( zahradnictví na Dukelské ulici, Mlýnská ulice, školní zahrada ) bylo změněno a další zásahy ( zrušení zahrádkářské kolonie, úbytek stromů vzhledem k rozšíření železniční trati ) se dají očekávat. Řeka Hanna ( podle názvu na starých mapách ) protékající parkem byla zregulována, prohloubena a narovnána. Železniční most byl zničen, původní altánek byl zničen, střelnice byla zničena, skleník byl zničen, studna zničena, přístavba k budově střelnice pro tenisty byla zničena, cesty vysypané říčním pískem z Hané byly vyasfaltovány, řada stromů zbytečně vykácena a další to čeká. Protože téměř nikdo dnes již neví, že v parku byl skleník uvedu o něm několik údajů. O městský park se staral a pečoval zahradník Ferdinand Svoboda spolu s několika sezónními pracovníky. Informace pochází z roku 1922. Už v této době stál poblíž střelnice skleník, který sloužil pro pěstování okrasných květin určených pro výsadby v parku. Dnes by při vstupu do parku měla být umístěna informační značka s obrázkem krbu a s textem musíme tam všichni. Prakticky tím posledním co připomíná staré časy parku jsou stromy, které zůstaly po zasypaném mlýnském náhonu. Připomínají čestnou stráž a jako takové by měly být vnímány. Jako čestná stráž památkám na staré časy. Mlýnský náhon vedl k Potůčkovému mlýnu stojícímu za parkem. Potůčkový, nebo také Součkův mlýn byl doložen již k roku 1564 v listině olomouckého biskupa Marka Khuena. Od roku 1803 zde mlela rodina Součků, ze které pocházel první česky mluvící starosta Vyškova Alois Souček (1848-1915). Starostou byl v letech 1903-1910. Posledním mlynářem byl Jaromír Souček (1876-1959). Dnes je mlýn součástí průmyslového areálu. Zcela zaniklý náhon začínal asi 300-400 m nad mlýnem, pokračoval dodnes existujícím tunelem v železničním náspu ( náhon je zasypaný a tunelem je vedena cesta ) a dále procházel areálem dnešního Aquaparku a pod mlýnem ústil zpět do Hané.

vodnimlyny.cz/...

Je zde uveden na mapě předměstí Vyškova z roku 1826. Náhon k Potůčkovému mlýnu byl odstaven v roce 1935. Park tím ztratil charakter říčního ostrova. Velká část vzpomínek týkající se náhonu v době kdy byl funkční má následující průběh : plavání, topení, vylovení, usušení, výprask, napravení nebo plavání a tak dále. Náhon začínal nad splavem, kde hrál ve Vyškovských novinách z té doby zmiňovaný Slepý harmonikář. O Slepém harmonikáři a jeho hraní u splavu v parku je pojednání například zde : humanart.cz/...

Ve výše zmíněném textu se o parku píše následující :

O park se staral také Vyškovský okrašlovací spolek založený v roce 1909. V době založení byli jeho členy ředitel vyškovského gymnázia, advokáti, ředitelé ostatních vyškovských škol, odborní učitelé, městský zahradník a v neposlední řadě komunální politici. Protože všechny stromy na výsadbu ve Vyškově dodával školkař Zrzavý z Okrouhlice u Čáslavi, dá se předpokládat, že dodal i některé stromy pro výsadbu ve Smetanových sadech. Zrzavý byl strýcem malíře Zrzavého.

Slepý harmonikář hrál také na výstavách, které se odehrávaly ve Vyškově. Tyto výstavy probíhaly v prostorách základní školy Nádražní 4, na prostranství mezi ní a kostelem, navazujícím parkem mezi kostelem a gymnáziem, v prostorách gymnázia a kláštera vedle gymnázia. Nejslavnější z nich byly : Hospodářsko-průmyslová a národopisná výstava ve Vyškově 1902, Včelařská výstava v roce 1902 a výstava v roce 1899. O těchto výstavách se psalo v dobovém tisku a jsou dodnes historií připomínány jako významné akce svého druhu. Na výstavě v roce 1902 hrál v dřevěném pavilonu, který byl po jejím skončení přemístěn do Smetanových sadů pod názvem hudební pavilon. Když pršelo nebo také jindy hrával Slepý harmonikář v tomto hudebním pavilonu, který byl vandaly v 70. letech dvacátého století zničen a následně nahrazen na stejném místě dnešní nevkusnou stavbou. Pamětníci vzpomínali, že nejradši hrál cyklistům na vysokých kolech. To proto, že když změnil rytmus, tak ti co se jízdu na kole teprve učili nebo se zaposlouchali do melodie a často též textu vybočili ze své dráhy a to často mělo následky.

V parku učil začínající cyklisty jezdit na kole také holič Mezulianik. Jeho počínání kritizovaly Vyškovské noviny, protože byly toho názoru, že se má radši věnovat své profesi holiče a nezavazet v parku chodcům. Následně mu byla výuka zakázána.

( Podle : vufind.mzk.cz/...

a uloz.to/... ).

Výstavba železniční tratě Brno – Přerov roku 1869 znamenala pro tuto lokalitu první záměrné založení stromových prvků, a to aleje podél řeky. Na místě dnešního klubu Bombastic byla již v roce 1889 vybudována německá střelnice. Za okupace byla přebudována pro potřeby nacistů, po druhé světové válce sloužila jako klubovna a v osmdesátých letech byla zbořena.

Smetanovy sady jsou již přes sto let místem odpočinku obyvatel Vyškova. Aspoň jednou je navštívil každý obyvatel Vyškova. Parkem běhala také řada slavných studentů gymnázia před postavením tělocvičny v areálu gymnázia. V dobách dřívějších lidem neposkytovaly jen stín za teplých letních dnů či odpočinek od ruchů centra. Do konce 19. století se plocha dnešních Smetanových sadů využívala především jako nivní louka na pozemcích města. Hranici plochy z jedné strany tvořila řeka Haná na straně druhé mlýnský náhon k Potůčkovému mlýnu. Městská rada přenechala českému tenisovému klubu v roce 1918 prostory mezi střelnicí a železničním náspem na tenisové kurty. Na tenisové kurty chodily v té době místní celebrity. Tenis byl ve Vyškově provozován již před II. Světovou válkou. To dokládá existence dvou kurtů, který byly umístěny vedle bývalé městské střelnice. Bylo to v prostoru mezi dnešním F-klubem a vlakovou dráhou v městském parku. Tyto kurty v tehdejší době navštěvovali například hráči Hůla, Plaček, Richard Metelka a Kremlička. Správce tehdy dělal pan Kalous (bydlel na Smetanově nábřeží).Tehdejší rekreační hráči byli většinou ve Vyškově známé osobnosti.Tyto dva kurty u střelnice byly v průběhu opravy válkou poškozeného viaduktu vlakové dráhy zrušeny. V roce 1961 se začaly budovat nové tři kurty na jiném místě v parku – dnešní 1, 2 a 3. Byly dokončeny v roce 1963.

Nejstarší listinou jsou stanovy spolku nazvaného "Český Lawn Tennis Klub ve Vyškově" vytvořené 1. Května 1908. Slovo lawn v názvu znamená, že se hrálo na trávníku. O schválení založeného spolku tehdy požádal vyškovský advokát Antonín Javůrek a gymnaziální učitel Antonín Lexa. Založení spolku schválilo c. k. moravské místodržitelství v Brně 3. června 1908. V té době běhal parkem z Dědic do Vyškova a kolem kurtů do školy Klement Gottwald. Další stanovy spolku "Lawn – Tennis – Club ve Vyškově" byly sepsány po I. světové válce 11. března 1921. Zřízení tohoto sportovního klubu tehdejší Zemské správě politické na Moravě podali : Advokátní koncipient Milan Krupka, profesor gymnázia Alois Navrátil, úředník spořitelny Vladimír Oslík, Marie Greplová a Marie Jungová. Zajímavá je i archivovaná žádost klubu adresovaná vyškovské městské radě v květnu 1932. Tenisový klub žádal o laskavé svolení položiti kolem střelnice vodovodní potrubí ze studny Městského zahradníka a poříditi na tenisovém hřišti hydrant. Tuto žádost podepsal tehdejší předseda klubu Dr. V. Skřivánek. Dne 8. července 1946 je datována žádost klubu o povolení stavby přístavku u budovy bývalé městské střelnice, v němž měly být umístěny sprchy.

Z vyškovských novin vydaných v roce 1918 je možné se dočíst, že tou dobou slavil městský park, tehdy označován jako městský sad, již dvacetileté jubileum od svého založení v roce 1889. Veřejnosti jej zpřístupnilo město Vyškov jako památku čtyřicetiletého panování císaře Františka Josefa I. Zamokřená plocha byla odvodněna a řeka Haná, která probíhala dvěma koryty, byla svedena v koryto jedno. Prostor byl následně osázen stromy. Dne 14. června 1925 byl v sadech slavnostně odhalen pomník Bedřicha Smetany. Při této příležitosti dostal park své jméno – Smetanovy sady. Slavnost započala již 13. června slavnostním divadelním představením. Finanční prostředky na výstavbu pomníku byly nashromážděny formou příspěvků na pořádaných pravidelných nedělních koncertech v předešlých letech.

Park byl zejména od poloviny dvacátých let propůjčován ke konání koncertů, tanečních večírků či různým sportovním klubům a politickým stranám. Na koncertech zaznívala díla z Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí či Smetanova Hubička. Občasné kulturní akce se v parku konaly také před rokem 1989 a po roce 1989 se občas pořádají nekulturní akce.

V devadesátých letech dvacátého století byly v prostoru před gymnáziem z důvodu konání národopisné výstavy vybudovány dva altány sloužící pro vystavování zboží a služeb, které byly následně přeneseny do městského parku. Dochoval se jeden nedaleko zrušeného mlýnského náhonu, který byl v sedmdesátých letech opraven. Následně neznámými vandaly s jiným názorem na funkci altánku definitivně zničen a na jeho místě byl armádou vybudován nový, bytelnější a méně estetický. Park je místem pro první použití drogy, požití alkoholu, nauzeu, uskutečnění sexu, online brusle, fotografování, dětské kroky, vození kočáru, nevěru, ničení přírody a tak dále.

Spisovatel J. M. Troska, také chodil do parku, ale kromě toho byl nemanželským strýcem Karla Matzala starosty Vyškova v době druhé světové války. Jan Matzal (3. srpen 1881 Valašské Klobouky – 3. září 1961 Praha) byl český spisovatel, který publikoval ve 30. a 40. letech 20. století. Sci-fi, která ho proslavila, psal pod pseudonymem J. M. Troska ( žert odkazující na Ménierovu chorobu, kterou trpěl a která z něj předčasně udělala invalidu ), krom toho používal i pseudonym Jan Merfort, pod nímž napsal jeden vesnický román a několik fejetonů. V roce 1947 dosáhl úřední změny svého jména na Jan Troska. Celé své mládí prožil ve Vyškově na Moravě. V Brně vystudoval obchodní školu. Po studiích odešel do Škodových závodů v Plzni, kde přijal místo v kanceláři. Postupně vystřídal místa v několika předních strojírnách a slévárnách, v roce 1917 byl za trest zmobilizován a odeslán na italskou frontu (zastal se dělníků kvůli snížení dávek). Po válce žil pět let v Srbsku (1921–1926), kde byl ve Smederevu a Bělehradě ředitelem strojíren. Poté se vrátil do vlasti. Nejdříve byl účetním v továrně na izolátory v Lounech, pak pracoval v továrně na elektrická zařízení Ježek v Hradci Králové. V 49 letech musel kvůli své nemoci do invalidního důchodu. Ten si krátil literární činností (1931–1949). Jeho dílo se vyznačuje velikou nápaditostí, strhujícím dějem, jednoduchým jazykem a poněkud svévolným zacházením s fyzikálními zákony. Po spisovateli byl pojmenován asteroid hlavního pásu 17776 Troska, objevený v roce 1998 na Ondřejovské hvězdárně. Podle kosmické lodi z Troskovy trilogie Zápas s nebem se každoročně uděluje cena Aeronautilus pro autory a organizátory SF literatury.

Karl Matzal (24. ledna 1904 Uničov – Německo) původním jménem Karel Mazal byl říšským úředníkem, členem Henleinovy Sudetedeutsche Partei, městským inspektorem v Odrách a dosazeným starostou města Vyškova 1941 - 1945. Též byl členem NSDAP ve funkci vedoucího propagandy. Od roku 1943 byl zástupcem místního vedoucího NSDAP. Byl přispívajícím členem SS, ale nikdy nebyl řádně přijat. Po válce v roce 1946 byl rozsudkem mimořádného lidového soudu odsouzen do těžkého žaláře na doživotí. V roce 1954 mu byl trest upraven na 15 let. Trest si odpykával v pracovním táboře v Mariánském Údolí u Olomouce. V polovině padesátých let byl s mnohými dalšími nacisty předán do NSR, kde byl propuštěn na svobodu. Zemřel v západním Německu. ( Podle : MIKŠ, Josef; STRYJOVÁ, Dagmar. Ztracené domy - Germanizační plány okupantů, Brno : okresní výbor ČSPB, 1989. s. 156,  ).

Dne 22. dubna 1945 je vydán Frankův rozkaz č. f/2-7617/473g, jenž nařizoval zničení všech archivovaných dokončených vyšetřování, zpráv SD (Sicherheitsdienstu) - nadřízeného orgánu pro Gestapo, vyšetřovacích zpráv SS a Policie, důvěrných dotazů o protektorátních příslušnících i všech spisů, které by ohrozily protektorátní příslušníky "přátelsky nakloněné říši". Dále zničení avizačních spisů, zjišťovacích spisů o státních příslušnících českého státu a hlavně udávacích dopisů od českých občanů na české občany. Ničení mělo probíhat nenápadně.

Matzal 19. dubna vybírá z městské pokladny celou hotovost, která činila 205.000,- K. Čeká na rozkaz k vyklizení- "Räumungsbefehl", který musí vydat K. H. Frank. Má vše připraveno - peníze, důležité listiny a všechny své věci. Rodinu odsunul už dříve. Postaral se také, aby po něm nezůstaly důkazy jeho činnosti. Zničil včas všechny spisy a dokumenty, které by jej mohly kompromitovat, zejména pečlivě spálil všechnu svoji korespondenci s brněnským gestapem. ( Podle : Ze života jednoho tzv. sudetského Němce s českými kořeny, Karl Matzal, Johann Drabek, Karl Janoschek, Ing. Josef Mikš ). Do zajetí se dostal bez financí, důležitých listin a cenností. Dne 6. června 1946 se sešel ve Vyškově v Besedním domě mimořádný lidový soud z Brna a podrobně posoudil jeho činnost a vinu.

Dle nepublikovaných pramenů se mu podařilo při té příležitosti propašovat na veřejnost dopis, který měl být doručen jeho nevlastnímu strýci nebo jiným příbuzným v Dědicích. Dopis byl, ale zachycen úřady, založen a ztracen. V dopise popisoval ukrytí cenností, kompromitujících materiálů a zbraní v mlýnském náhonu ve Smetanových sadech. Dopis obsahoval také tvrzení, že úkryty byly dva, o tom druhém se adresát dozví až bude Matzal na svobodě a potom také dostane zbývající část odměny. Peníze, kompromitující materiály a zbraně měly být použity k přesvědčení svědků aby nevypovídali v jeho neprospěch. Na veřejnost se dostaly pouze informace o existenci několika beden ukrytých v náhonu a pověsti o dalších bednách zakopaných vedle náhonu mezi stromy dalšími uprchlíky před frontou. Také byla některým lidem nápadná kariéra některých spoluobčanů. Karl Matzal údajně těsně před smrtí napsal a poslal několik dopisů příbuzným a dalším lidem do Vyškova a do Československa.

Není známo kolik z nich došlo adresátům a kolik z nich mělo na své cestě neplánovanou zastávku.  Údajně popisovaly i další úkryt v kině Viktoria.V 60. letech minulého století docházelo k občasným pokusům o nalezení pokladu. Náhon byl velké části zasypaný a jako mělčí koryto s vodou se udržel v části dnes navrhované za památné stromy.V té době byl častým cílem návštěvníků Smetanových sadů.

Jak to probíhá při hledání pokladů z druhé světové války popisuje například časopis Spirit :

V únoru 1946 na hoře Rauchpfang zahynuli tři horolezci, přičemž jeden z nich byl nalezen s rozpáraným břichem. V srpnu 1949 se totéž přihodilo šesti horolezcům u tyrolského města Landech. V roce 1950 objevili u hory Grossveser dva lovce pokladů zmlácené a oslepené. To vše v Alpách, kam mohly směřovat cesty nacistických pokladů. V roce 1952 podivná úmrtí pokračovala: ve štýrských Alpách byl zabit Jean de Suis, a na břehu jezera Toplitz našli těla bývalých důstojníků speciálních oddílů pro potápěčské operace SS a tři důstojníky US Navy. Není vůbec jasné, kdo zabil koho. V létě roku 1962 přijelo na Kanárské ostrovy jedenáct Američanů. Že šlo o příslušníky speciálních služeb, bylo všem jasné už ve chvíli, kdy začali místním rybářům vyprávět, že hledají nacistické zlato. Tomu byli rybáři už od podobných turistů zvyklí, a tak mávli rukou. Když se domorodci přišli po několika dnech podívat do tábora Američanů, zjistili, že až na jednoho nežijí. Byl slepý a němý. Než zemřel, stačil napsat pouze dvě slova: "Horké zlato."

O poklad v bývalém náhonu se v nedávné době údajně zajímal muž z Vyškova - Dědic s příjmením často se vyskytujícím v židovských anekdotách. Zajímal se o historii a koncem života vlastnil německou dýku z druhé světové války. Při hledání dokumentů o pokladu prodal dva domy a stal se bezdomovcem. Krátce poté co o pokladu začal mluvit se mu v hospodě začala motat hlava, doprovod odmítl a ráno byl i s dalším bezdomovcem nalezen utopený u splavu ve Smetanových sadech kousek od bývalého náhonu. Špatně dopadli také další bezdomovci, kterým se o pokladu zmínil. Ještě nedávno bydleli bezdomovci v areálu závodiště terénních kol u Jandovky. Poté co vyhořel se přesunuli na vlakové nádraží do bývalého skladu, který také vyhořel. Následně se jeden nechal přejet vlakem, když nohama sbíral vodku na kolejích, druhý se ve vězení oběsil. Z dalšího byl poněkud cítit alkohol a umrzl v parku na vyasfaltované cestě v místě bývalého náhonu.

Poklad v bývalém náhonu v parku zatím nikdo oficiálně neobjevil. To, ale nevadí o poklad v tomto textu nejde. Park ve Vyškově navštívilo v historii velké množství lidí. Objevuje se ve vzpomínkách současných a minulých osobností, jakož i řady umělců, kteří ve Vyškově a okolí působili. Nebylo jich málo : Jakub Deml, Zdeněk Jirotka, Ondřej Sekora, Karel Kachyňa, Alois Musel a další, kteří jsou spojeni s Vyškovem a zcela jistě i oni obdivovali městský park, a původní altánek. Dnes žijící osobnosti občané města Vyškova vzpomínají zejména a prakticky jedině pouze na zbytky náhonu v parku, protože dnes již v parku není nic jak dříve a i ten náhon zmizel a je z něj vyasfaltovaná cesta. Náhon v parku má, ale oproti jiným náhonům ve Vyškově velké štěstí v tom, že může být zachován aspoň odkaz na jeho průběh. Ve Vyškově na Hané stálo mnoho mlýnů s řadou náhonů vedoucích zahradami nábřežích Hané. Ještě nedávno některé byly v krajině patrné. Dnes jsou zasypané a kudy vedly není  vidět. Jedná se tak o poslední mlýnský náhon ve Vyškově a okolí. Protože mlýn k němuž patřil je doložen již k roku 1564, musí být náhon také nejméně z toho roku. Jeho průběh dosud vyznačují stromy, které byly na jeho březích později vysázeny.

Zdroje :

zelenyvyskov.cz/...

tenisvyskov.cz/...

cs.wikipedia.org/...

cs.wikipedia.org/...

vodnimlyny.cz/...

Dvojníci

Před mnoha lety jako malý žák prvního stupně ( později na druhém by si to nikdo nedovolil ) jsem šel do knihovny ve Vyškově vrátit knihy a před knihovnou mi někdo dal facku. Údajně, že mu chodím na jahody. Řekl jsem, že rodiče mají zahradu a na ní jahody, takže mě cizí nezajímají. Nelži bylo mi řečeno, jsi ten a ten, bydlíte tam a tam a zahradu nemáte. Třeba to byl politik když to věděl lépe. O několik let později mi jedna paní dala na autobusovém nádraží ve Vyškově do ruky několik tisíc s tím, že je to tržba, že to nestihne dát na poštu a ať to tam dám. Zeptal jsem se proč to dává zrovna mě, a zda nemá strach, že to na poštu nedám. Řekla mi, že jsem přece ten a ten, bydlím tam a tam. Jména si nepamatuji, ale adresu vím jistě, že byla na jiném konci města než v předchozím případě. Nevyvracel jsem jí to, peníze jsem odeslal. Po několika letech jsem nastoupil na jednu školu mimo okres Vyškov. První den jsem potkal ve třídě učitelku,která řekla : Vy už jste tady studoval a řekl jste mi, že tu školu nepotřebujete. Ale vždyť já jsem tady první den, to jsem nebyl já, řekl jsem. Byl jste to Vy, já si Vás pamatuji, řekla učitelka. Opět o několik let později se mě začali někteří lidé ptát proč neodpovídám na pozdrav a popisovali mi kde všude mě potkali a s kým. Po určité době přišli na to, že mám dvojníka neboť sním zkoušeli konverzovat a nějak měl jiný hlas než já. Následně jsem párkrát navštívil hospodu u Džamy. Od té doby mě občas někdo potká, ptá se mě zda budu mít otevřeno. Ano, odpovídám, hubu si otevřu vždycky, když mám hlad dodávám. Nejsi Džama, se ptají. Nejsem, odpovídám. Mezitím jsem byl s přítelkyní na zájezdu v Itálii ( před mnoha lety ). Průvodkyně se na mě podívala a říká : s Váma jsem byla minulý měsíc ve Francii, ale holka byla jiná. Ještě jsem nebyl ve Francii odpověděl jsem ji. Ale byl, se mnou, dvakrát a předtím v Británii odvětila průvodkyně. Tam jsem také ještě nebyl řekl jsem. Tak nějak divně chápavě a ironicky současně se podívala.

Pasuckuakohowog a Tlachtli

Kdysi v dobách antických když měli městské státy mezi sebou spory tak uspořádali sportovní utkání o stejném počtu hráčů na každé straně a podle výsledku se určil výsledek sporu. Podobně to měli Mayem zidealizovaní severoameričtí indiáni. Jihoameričtí indiáni to měli lepší. Ti měli fotbal. Pohyb míče po hřišti byl pohybem Slunce s politickými důsledky. Poražení byli zabiti a jinak zužitkováni. Z těchto činností se na jedné straně vyvinul sport, na druhé straně války. Jenže s válkami je problém. Kdysi byli lidé vysoce morální a věřili na takové pitomosti jako je vlast, víra a podobně. Jenže historici říkají : napřed je ekonomie a potom politika. Politik je nájemný zloděj říkám já.Tak si to vše rozeberme. V dobách přirozených mohl mít každý muž tolik žen kolik se mu podařilo mít. Jenže v souvislosti s přivlastněním kmenových území vládci došlo k tomu, že ten bohatší uživil více žen než ten chudší. Samozřejmě tak jako ve všem je i v této oblasti neregulovaný trh tím nejlepším co může být. Jenže někteří nezvládli to, že některé kraje se vyklidňovaly.V důsledku toho neměl kdo bránit vlast, tj. majetek toho nejbohatšího a také neměl kdo na majetku těch bohatých pracovat. Tak se zavedlo řešení, že jeden muž má nárok na jednu ženu a též obráceně a aby to bylo všem jasné, sdělilo se, že si to tak přeje víra. A aby to bylo skutečně úplně všem jasné, tak jen dodám, že manželství se uzavíralo podle římského obchodního práva. Proces uzavírání manželství měl pět fází a rozhodující fází byla fáze s názvem consumacio – konzumace. Když k ní nedošlo tak mohl manžel manželku vrátit výrobci - reclamacio. Mnoho let to vše fungovalo. Když byla válka, vítěz si vzal zem, manželky, sebeoblbovací programy jako je víra a tak dále. Jenže dnes je jiná situace. Vše patří těm nejbohatším nebo anonymnímu státu. Zem většině lidí nepatří, protože ji nepotřebují ke svému zemědělství, manželky si téměř každý může vyměnit každou chvíli, protože jejich životnost v manželství se snížila tak jako se snížila životnost výrobků. Jen nevím zda mají zabudovaná tak zvaná kurvítka. Samozřejmě totéž platí i v případě manželek a výměny manželů. A v dobách českých řiťířů se mnozí těší na prohru, protože se budou moci připojit k vítězné straně lezením do análů a asi proto je teď v Čechách tolik homosexuálů v politice. Přece se říká, že nakonec všichni skončíme v jedné posteli. A teď ještě jak se ty sportovní hry provozují dnes. Sport je jedna věc a to druhé je druhá věc. Když chce nějaký stát rozvrátit druhý stát, tak na jeho území pošle dvě skupiny bojovníků, které bojují mezi sebou a občas proti fanouškům bez rozdílu tábora. Časem se k nim přidají někteří fanoušci u kterých se zpravodajstvím úspěšně aktivují sebeoblbovací programy a potom může začít vzájemné obviňování, to jest objektivní zpravodajství. Podle úspěšnosti objektivního informování a třeba získání počtu fanoušků si státy domluví výsledek sportovního utkání. Následně sportovní mítink přejde plynule do divadelní hry v jejímž závěru se mezinárodní smlouvou nebo něčím jiným potvrdí výsledek. Skupiny žoldnéřů mezitím mohou využít přestupní termín a přestoupit z oddílu bránícího lidská práva například do oddílu bránícího islám, Albánii, Ukrajinu a tak dále. Možná někoho napadnou nějaké dotazy, takže ty předpokládané teď zodpovím. Takže přihlásit se a bojovat třeba za lidská práva může každý. Stačí přihlásit se u příslušných soukromých bezpečnostních služeb, které spolupracují s vládami a armádami. Více se o tom píše například v knize, filmu a hesle Kontraktoři. Armády zainteresovaných států dohlížejí na dodržování dohodnutých pravidel, většinou nebojují, jsou tam hlavně pro psychologický efekt a někdy plní i další úkoly. I státy ve válce nebo údajně znepřátelené mají mezi sebou kontakty a v určitých oblastech spolupracují. Spolupracují například tehdy když je třeba někam přemístit armádu, nebo změnit výzbroj, získat důvod a podporu pro určitou dohodu. Jestli chce někdo příklad k poslední větě, tak zda je. Atomové zbraně jsou z důvodu jejich konstrukce funkční dvacet let. Takže přibližně v tom termínu dojde k mezinárodní dohodě o snížení počtu těchto zbraní. Samozřejmě se následně nahradí jinými lepšími na které se smlouva nevztahuje, ale v obou státech se objeví kladné politické body vůdců.

Nosálovské lípy

Lipové stromořadí v Nosálovicích naproti emeritní škole bylo svědkem a spoluúčastníkem řady historických událostí. Například velmi úspěšné sebevraždy Ludvíka Buše.

Paní Stryjová a paní Dubská ve Vyškovských novinách tvrdí, že o životní elán Ludvík Busch přišel až po návratu do vlasti, kde působil ve službách račického pána Palma. Nakonec ho zlomil sňatek z rozumu. Zřejmě se i na něj vztahovala slova písně dnešní skupiny Nahoruposchodechdolů : taky jsem byl u armády, umím velet, umím řvát, nad postelí mi visej řády a holky se mnou nechtěj spát. Na život si sáhl ve vyškovských Nosálovicích. V Nosálovicích bylo tehdy oblíbené místo shromáždění lidu. Při putování na shromáždění odpočívali poutníci pod zdejšími lipami, naproti nimž byla později postavena škola. Vraťme se k Ludvíkovi. Bylo mu teprve čtyřiatřicet let.

Na svou dobu prožil dobrodružný život. O Buschově dětství a mládí toho mnoho nevíme. Podle kmenového listu se narodil v roce 1838 v haličském městečku Pelz. V patnácti vstoupil do řad rakouské armády, v níž působil dvanáct let. Poté, co byl vyhlášen nábor dobrovolníků do Maxmiliánovy armády, která chtěla v Mexiku zavést Habsburské císařství neváhal. Na výpravě se dle pověstí setkal i s Václavem Babinským. Babinský se zúčastnil Maxmiliánova tažení do Mexika což se mnoho neví.Ví o tom, ale slavná píseň, kde se zpívá : mezi nima Babinskej, slavnej lotr mexickej. Po určité době se stal císařovým pobočníkem. Ne Babinský, samozřejmě Křoví. To nás, ale nezajímá, zajímá nás co viděly lípy.

Ludvík Buš zastavil se na tom místě, zahleděl se do krajiny a stoje pod lípami pomyslel sobě na vše co se ve škole učil a nenaučil. Nenaučil se vázat uzly neboť ve škole se to neučilo, skauti ani trampové ještě neobtěžovali svým sentimentem, protože ještě neexistovali. A mistři popravčí byli již centralizovaní do hlavních měst monarchie. Kde se to tak měl chudák selbstmorder naučit jak se správně pověsit. Tak aby se hlava neutrhla, aby se dlouho netrápil a hned ztratil vědomí und so weiter und so weiter und so weiter. Jít až k trati a čekat na vlak se mu také nechtělo. Naštěstí byl bývalým nájemným vrahem pod velením císaře Maxmiliána. Rychle si vzpomněl na své zkušenosti z této oblasti a pro větší sebejistotu sám sobě zavelel : na můj povel pozor, pochodem vchod, levá, pravá... Dopochodoval na zvolené místo, zavelel zastavit, stát, pistoli nabít, odjistit, přiložit k hlavě, pal. V roce 1896 na tom místě postavili kříž.V té době tam bylo pole, dnes je tam křižovatka ulic Purkyňova, Nosálovská. Kříž stojí dodnes.

O posledních okamžicích jeho dobrodružného života zanechaly zprávu Národní listy z 9. srpna 1871. Je v nich uvedené, že 2. srpna byl nalezen na poli u Nosálovic na Moravě zastřelený čtyřiatřicetiletý hospodský Ludvík Buš. Po popravě císaře se vrátil do vlasti a vstoupil k nájemníku račického panství do služby. A zřejmě byl iniciativním blbcem. Ač prý se v hospodářských věcech nevyznal, za jeho přičinlivost mu byl zvýšený plat.

Sebevrah zanechal dopis na rozloučenou. Psát ho ve škole naučili a teď se mu to hodilo. Podle všeho se trápil v nešťastném manželství. Oženil se s obstarožní vdovou a nájemnicí hospody ve Vyškově, která měla už tři odrostlé syny. Podle novin za tragický konec Buschova dobrodružného života mohla nespokojenost domácí.

Pod lípami také často odpočíval hodinář Vladimír Dvořák, který chodil jako důchodce udržovat v chodu věžní hodiny vyrobené firmou Václav Dvořák na budově školy před lipami. Vyprávěl mi přitom o hodinách a hodinářské firmě Dvořák. Místy se trochu rozcházel.

Příběh začal ve Vídni, kde Johan Dvorak na Mariahilfestrasse č.p.18 měl sídlo a obchod. Podle soukromých údajů již v roce 1865 Jan Dvořák vyrobil první kyvadlové hodiny. Poptávka po věžních hodinách přinutily Jana Dvořáka a jeho syna Aloise zabývat se jejich výrobou a vytvořili ve své dílně ve Vyškově první věžní hodiny (asi v roce 1889-1899). Výrobu věžních hodin, elektrických hodin, kyvadlových hodin oficiálně započal Alois Dvořák ve Vyškově na počátku 20 stol. Zejména věžní hodiny patřily mezi uznávané v Rakousku Uhersku. Do roku 1937 bylo vyrobeno cca 500 kusů věžních hodin a jiného reklamního hodinového zařízení, které směřovali do různých zemí světa(např.Ameriky, Švýcarska, Polska, oprava hodin v Kremlu atd..).

Zakladatelem vyškovské firmy vyrábějící věžní hodiny byl Alois Dvořák narozený 15. dubna 1887. Hodinářem se vyučil ve Vyškove u mistra Skřivánka, a poté odešel na zkušenou do  Vídně a Mnichova, kde pracoval u věhlasné firmy Riefler. Tato firma se specializovala na výrobu časoměrných zařízení, a Alois Dvořák jako vedoucí montér tato zařízení instaloval například na hvězdárně v Paříži, Moskvě, Vídni, Praze a Brně.

V roce 1900 se vrací do rodného Vyškova a otevírá tam prodejnu a opravnu hodin. Příliš se mu ale nedaří, nakonec je nucen prodejnu zrušit a stěhuje se do malého domku na předměstí Nouzka, kde si zařizuje dílnu na výrobu a opravu věžních a elektrických hodin.

Kromě věžních hodin vyráběl i přesné regulátory pro hvězdárny, a později provádí i instalace elektrických hodin IBM. V dílně zaměstnával nejprve jednoho dělníka a 2 učně, postupně u něj pracují i jeho 3 synové. Zpočátku ale nestačí k obživě jen hodinářská práce, takže firma provádí i instalace hromosvodů, domovních zvonků a jiných. V roce 1927 získává firma větší zakázky na časoměrná zařízení hvězdáren v Praze, Brně a pro pražskou poštu. Pak ale přichází všeobecná hospodářská krize, a pro nedostatek práce v oboru se Alois Dvořák se synem Václavem živí jako muzikanti. A ne muzikanti ledasjací - taneční orchestr Václava Dvořáka se stává známým po celé Moravě.

Po tragické smrti Aloise Dvořáka v r. 1937 přebírá firmu syn Václav. Firma funguje i v době 2. světové války, kdy v ní pracuje kolem 12 lidí. V závěru války bylo poškozeno mnoho věží i s hodinami, takže od roku 1945 měla firma spoustu zakázek.

Pan Vladimír Dvořák udržoval v chodu všechny věžní hodiny ve Vyškově. Udržoval hodiny na radnici, kostele, škole v Nádražní ulici, kostele v Dědicích, na nádraží ve Vyškově.

Lípy slyšeli i dobrodružnější příběhy. Fráňa ( Ferdinand ) Veitr jenž používal pseudonym Jiří Květenský, byl novinář a spisovatel napsavší a v roce 1928 vydavší dvoudílný román s názvem Na vzbouřených vlnách, o vzpouře námořníků v Bocce Kotorské, žil v letech 1. 7. 1897 – 17. 6. 1966. Na vzbouřených vlnách je jeho autobiografický román, protože byl účastník té vzpoury. Také byl zakládajícím členem KSČ ve Vyškově a též vyfasoval 13 měsíců vězení za účast v prosincové stávce. Pracoval jako redaktor v Moravské Ostravě. Narodil se v Nosálovicích a v Nosálovicích chodil do školy. Pod lipami před školou trávil své školní přestávky. Při Návštěvách v Nosálovicích vyprávěl pod Lipami občanům o svých zážitcích ze světa zejména ze známé vzpoury v Bocce Kotorské. Vzpoura v Boce Kotorské- Kotorském zálivu v Černé Hoře začala 1. února 1918 proti Rakousko – Uhersku.

Lípy zažily také bourání staré budovy školy, kterou navštěvovaly významné osobnosti pocházející z Vyškova. Například letec z druhé světové války Leo Anderle, Ferdinand Toman, autor učebnic matematiky a pedagogiky a mnozí další. Učil zde v důchodu kronikář Vyškova Čamek. Ten pod nimi vyprávěl žákům a místním občanům mnoho událostí z dějin Vyškova.

Vyprávěl zejména o zmizelém Vyškovu. To jest o oblasti průtahu městem, ulici Dukelské, Nádražní, Kostelní, Jan Šoupala, částí města za Radniční ulicí, tj. Růžové uličce, oblasti před sídlištěm Palánek a tak dále.

K lípám chodil za války také odbojový pracovník Gotthard Mrázek. Pod lipami trávili pracovní přestávky pracovníci První moravsko-slezské továrny na plynové motory Koniakovský a Vávra v Nosálovicích. Továrna je velmi záhadnou, protože se o ní ví jen, že existovala, není známa její poloha a osudy.

Pod lipami místní občané debatovali o nálezu mincí z období 1660-1713 v domě č. 53 v Nosálovicích. Byl to celkem významný poklad jak je vidět ze zastoupení panovníků, biskupů, knížat :  Josef I., Vratislavský biskup Fridrich Hessenský biskup Karel z Liechtensteinu, Leopold I., Karel II., Karel VI., Karel Fridrich, Kristián Oldřich, Slezský kníže Kristián na Volavě aj. Mince pocházeli : Čechy, Korutany, Morava, Rakousy Horní,-Dolní, Slezko, Štýrsko, Tyroly, Uhry.

I po zbourání školy a odstranění plotu se pod lipami schází místní občané, někteří si zahrají fotbal na zbytcích školního hřiště, zavzpomínají na staré časy a přitom se schovají v jejich stínu. Někteří si natrhají lipové květy na čaj. Lípy jsou pro ně součástí jejich života.