Čestná stráž

Čestná stráž

Ve Vyškově nezůstalo mnoho zachováno z dřívějších dob. Ani ve Smetanových sadech toho není mnoho jako dříve. Jejich okolí ( zahradnictví na Dukelské ulici, Mlýnská ulice, školní zahrada ) bylo změněno a další zásahy ( zrušení zahrádkářské kolonie, úbytek stromů vzhledem k rozšíření železniční trati ) se dají očekávat. Řeka Hanna ( podle názvu na starých mapách ) protékající parkem byla zregulována, prohloubena a narovnána. Železniční most byl zničen, původní altánek byl zničen, střelnice byla zničena, skleník byl zničen, studna zničena, přístavba k budově střelnice pro tenisty byla zničena, cesty vysypané říčním pískem z Hané byly vyasfaltovány, řada stromů zbytečně vykácena a další to čeká. Protože téměř nikdo dnes již neví, že v parku byl skleník uvedu o něm několik údajů. O městský park se staral a pečoval zahradník Ferdinand Svoboda spolu s několika sezónními pracovníky. Informace pochází z roku 1922. Už v této době stál poblíž střelnice skleník, který sloužil pro pěstování okrasných květin určených pro výsadby v parku. Dnes by při vstupu do parku měla být umístěna informační značka s obrázkem krbu a s textem musíme tam všichni. Prakticky tím posledním co připomíná staré časy parku jsou stromy, které zůstaly po zasypaném mlýnském náhonu. Připomínají čestnou stráž a jako takové by měly být vnímány. Jako čestná stráž památkám na staré časy. Mlýnský náhon vedl k Potůčkovému mlýnu stojícímu za parkem. Potůčkový, nebo také Součkův mlýn byl doložen již k roku 1564 v listině olomouckého biskupa Marka Khuena. Od roku 1803 zde mlela rodina Součků, ze které pocházel první česky mluvící starosta Vyškova Alois Souček (1848-1915). Starostou byl v letech 1903-1910. Posledním mlynářem byl Jaromír Souček (1876-1959). Dnes je mlýn součástí průmyslového areálu. Zcela zaniklý náhon začínal asi 300-400 m nad mlýnem, pokračoval dodnes existujícím tunelem v železničním náspu ( náhon je zasypaný a tunelem je vedena cesta ) a dále procházel areálem dnešního Aquaparku a pod mlýnem ústil zpět do Hané.

http://vodnimlyny.cz/data/uploaded/images/mills/769/3212.PNG

Je zde uveden na mapě předměstí Vyškova z roku 1826. Náhon k Potůčkovému mlýnu byl odstaven v roce 1935. Park tím ztratil charakter říčního ostrova. Velká část vzpomínek týkající se náhonu v době kdy byl funkční má následující průběh : plavání, topení, vylovení, usušení, výprask, napravení nebo plavání a tak dále. Náhon začínal nad splavem, kde hrál ve Vyškovských novinách z té doby zmiňovaný Slepý harmonikář. O Slepém harmonikáři a jeho hraní u splavu v parku je pojednání například zde : http://www.humanart.cz/literatura-84424-slepy-harmonikar-a-slepa-spravedlnost.html

Ve výše zmíněném textu se o parku píše následující :

O park se staral také Vyškovský okrašlovací spolek založený v roce 1909. V době založení byli jeho členy ředitel vyškovského gymnázia, advokáti, ředitelé ostatních vyškovských škol, odborní učitelé, městský zahradník a v neposlední řadě komunální politici. Protože všechny stromy na výsadbu ve Vyškově dodával školkař Zrzavý z Okrouhlice u Čáslavi, dá se předpokládat, že dodal i některé stromy pro výsadbu ve Smetanových sadech. Zrzavý byl strýcem malíře Zrzavého.

Slepý harmonikář hrál také na výstavách, které se odehrávaly ve Vyškově. Tyto výstavy probíhaly v prostorách základní školy Nádražní 4, na prostranství mezi ní a kostelem, navazujícím parkem mezi kostelem a gymnáziem, v prostorách gymnázia a kláštera vedle gymnázia. Nejslavnější z nich byly : Hospodářsko-průmyslová a národopisná výstava ve Vyškově 1902, Včelařská výstava v roce 1902 a výstava v roce 1899. O těchto výstavách se psalo v dobovém tisku a jsou dodnes historií připomínány jako významné akce svého druhu. Na výstavě v roce 1902 hrál v dřevěném pavilonu, který byl po jejím skončení přemístěn do Smetanových sadů pod názvem hudební pavilon. Když pršelo nebo také jindy hrával Slepý harmonikář v tomto hudebním pavilonu, který byl vandaly v 70. letech dvacátého století zničen a následně nahrazen na stejném místě dnešní nevkusnou stavbou. Pamětníci vzpomínali, že nejradši hrál cyklistům na vysokých kolech. To proto, že když změnil rytmus, tak ti co se jízdu na kole teprve učili nebo se zaposlouchali do melodie a často též textu vybočili ze své dráhy a to často mělo následky.

V parku učil začínající cyklisty jezdit na kole také holič Mezulianik. Jeho počínání kritizovaly Vyškovské noviny, protože byly toho názoru, že se má radši věnovat své profesi holiče a nezavazet v parku chodcům. Následně mu byla výuka zakázána.

( Podle : https://vufind.mzk.cz/Record/MZK01-000052299

a http://www.uloz.to/1550735/vyskov-mpg ).

Výstavba železniční tratě Brno – Přerov roku 1869 znamenala pro tuto lokalitu první záměrné založení stromových prvků, a to aleje podél řeky. Na místě dnešního klubu Bombastic byla již v roce 1889 vybudována německá střelnice. Za okupace byla přebudována pro potřeby nacistů, po druhé světové válce sloužila jako klubovna a v osmdesátých letech byla zbořena.

Smetanovy sady jsou již přes sto let místem odpočinku obyvatel Vyškova. Aspoň jednou je navštívil každý obyvatel Vyškova. Parkem běhala také řada slavných studentů gymnázia před postavením tělocvičny v areálu gymnázia. V dobách dřívějších lidem neposkytovaly jen stín za teplých letních dnů či odpočinek od ruchů centra. Do konce 19. století se plocha dnešních Smetanových sadů využívala především jako nivní louka na pozemcích města. Hranici plochy z jedné strany tvořila řeka Haná na straně druhé mlýnský náhon k Potůčkovému mlýnu. Městská rada přenechala českému tenisovému klubu v roce 1918 prostory mezi střelnicí a železničním náspem na tenisové kurty. Na tenisové kurty chodily v té době místní celebrity. Tenis byl ve Vyškově provozován již před II. Světovou válkou. To dokládá existence dvou kurtů, který byly umístěny vedle bývalé městské střelnice. Bylo to v prostoru mezi dnešním F-klubem a vlakovou dráhou v městském parku. Tyto kurty v tehdejší době navštěvovali například hráči Hůla, Plaček, Richard Metelka a Kremlička. Správce tehdy dělal pan Kalous (bydlel na Smetanově nábřeží).Tehdejší rekreační hráči byli většinou ve Vyškově známé osobnosti.Tyto dva kurty u střelnice byly v průběhu opravy válkou poškozeného viaduktu vlakové dráhy zrušeny. V roce 1961 se začaly budovat nové tři kurty na jiném místě v parku – dnešní 1, 2 a 3. Byly dokončeny v roce 1963.

Nejstarší listinou jsou stanovy spolku nazvaného "Český Lawn Tennis Klub ve Vyškově" vytvořené 1. Května 1908. Slovo lawn v názvu znamená, že se hrálo na trávníku. O schválení založeného spolku tehdy požádal vyškovský advokát Antonín Javůrek a gymnaziální učitel Antonín Lexa. Založení spolku schválilo c. k. moravské místodržitelství v Brně 3. června 1908. V té době běhal parkem z Dědic do Vyškova a kolem kurtů do školy Klement Gottwald. Další stanovy spolku "Lawn – Tennis – Club ve Vyškově" byly sepsány po I. světové válce 11. března 1921. Zřízení tohoto sportovního klubu tehdejší Zemské správě politické na Moravě podali : Advokátní koncipient Milan Krupka, profesor gymnázia Alois Navrátil, úředník spořitelny Vladimír Oslík, Marie Greplová a Marie Jungová. Zajímavá je i archivovaná žádost klubu adresovaná vyškovské městské radě v květnu 1932. Tenisový klub žádal o laskavé svolení položiti kolem střelnice vodovodní potrubí ze studny Městského zahradníka a poříditi na tenisovém hřišti hydrant. Tuto žádost podepsal tehdejší předseda klubu Dr. V. Skřivánek. Dne 8. července 1946 je datována žádost klubu o povolení stavby přístavku u budovy bývalé městské střelnice, v němž měly být umístěny sprchy.

Z vyškovských novin vydaných v roce 1918 je možné se dočíst, že tou dobou slavil městský park, tehdy označován jako městský sad, již dvacetileté jubileum od svého založení v roce 1889. Veřejnosti jej zpřístupnilo město Vyškov jako památku čtyřicetiletého panování císaře Františka Josefa I. Zamokřená plocha byla odvodněna a řeka Haná, která probíhala dvěma koryty, byla svedena v koryto jedno. Prostor byl následně osázen stromy. Dne 14. června 1925 byl v sadech slavnostně odhalen pomník Bedřicha Smetany. Při této příležitosti dostal park své jméno – Smetanovy sady. Slavnost započala již 13. června slavnostním divadelním představením. Finanční prostředky na výstavbu pomníku byly nashromážděny formou příspěvků na pořádaných pravidelných nedělních koncertech v předešlých letech.

Park byl zejména od poloviny dvacátých let propůjčován ke konání koncertů, tanečních večírků či různým sportovním klubům a politickým stranám. Na koncertech zaznívala díla z Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí či Smetanova Hubička. Občasné kulturní akce se v parku konaly také před rokem 1989 a po roce 1989 se občas pořádají nekulturní akce.

V devadesátých letech dvacátého století byly v prostoru před gymnáziem z důvodu konání národopisné výstavy vybudovány dva altány sloužící pro vystavování zboží a služeb, které byly následně přeneseny do městského parku. Dochoval se jeden nedaleko zrušeného mlýnského náhonu, který byl v sedmdesátých letech opraven. Následně neznámými vandaly s jiným názorem na funkci altánku definitivně zničen a na jeho místě byl armádou vybudován nový, bytelnější a méně estetický. Park je místem pro první použití drogy, požití alkoholu, nauzeu, uskutečnění sexu, online brusle, fotografování, dětské kroky, vození kočáru, nevěru, ničení přírody a tak dále.

Spisovatel J. M. Troska, také chodil do parku, ale kromě toho byl nemanželským strýcem Karla Matzala starosty Vyškova v době druhé světové války. Jan Matzal (3. srpen 1881 Valašské Klobouky – 3. září 1961 Praha) byl český spisovatel, který publikoval ve 30. a 40. letech 20. století. Sci-fi, která ho proslavila, psal pod pseudonymem J. M. Troska ( žert odkazující na Ménierovu chorobu, kterou trpěl a která z něj předčasně udělala invalidu ), krom toho používal i pseudonym Jan Merfort, pod nímž napsal jeden vesnický román a několik fejetonů. V roce 1947 dosáhl úřední změny svého jména na Jan Troska. Celé své mládí prožil ve Vyškově na Moravě. V Brně vystudoval obchodní školu. Po studiích odešel do Škodových závodů v Plzni, kde přijal místo v kanceláři. Postupně vystřídal místa v několika předních strojírnách a slévárnách, v roce 1917 byl za trest zmobilizován a odeslán na italskou frontu (zastal se dělníků kvůli snížení dávek). Po válce žil pět let v Srbsku (1921–1926), kde byl ve Smederevu a Bělehradě ředitelem strojíren. Poté se vrátil do vlasti. Nejdříve byl účetním v továrně na izolátory v Lounech, pak pracoval v továrně na elektrická zařízení Ježek v Hradci Králové. V 49 letech musel kvůli své nemoci do invalidního důchodu. Ten si krátil literární činností (1931–1949). Jeho dílo se vyznačuje velikou nápaditostí, strhujícím dějem, jednoduchým jazykem a poněkud svévolným zacházením s fyzikálními zákony. Po spisovateli byl pojmenován asteroid hlavního pásu 17776 Troska, objevený v roce 1998 na Ondřejovské hvězdárně. Podle kosmické lodi z Troskovy trilogie Zápas s nebem se každoročně uděluje cena Aeronautilus pro autory a organizátory SF literatury.

Karl Matzal (24. ledna 1904 Uničov – Německo) původním jménem Karel Mazal byl říšským úředníkem, členem Henleinovy Sudetedeutsche Partei, městským inspektorem v Odrách a dosazeným starostou města Vyškova 1941 - 1945. Též byl členem NSDAP ve funkci vedoucího propagandy. Od roku 1943 byl zástupcem místního vedoucího NSDAP. Byl přispívajícím členem SS, ale nikdy nebyl řádně přijat. Po válce v roce 1946 byl rozsudkem mimořádného lidového soudu odsouzen do těžkého žaláře na doživotí. V roce 1954 mu byl trest upraven na 15 let. Trest si odpykával v pracovním táboře v Mariánském Údolí u Olomouce. V polovině padesátých let byl s mnohými dalšími nacisty předán do NSR, kde byl propuštěn na svobodu. Zemřel v západním Německu. ( Podle : MIKŠ, Josef; STRYJOVÁ, Dagmar. Ztracené domy - Germanizační plány okupantů, Brno : okresní výbor ČSPB, 1989. s. 156,  ).

Dne 22. dubna 1945 je vydán Frankův rozkaz č. f/2-7617/473g, jenž nařizoval zničení všech archivovaných dokončených vyšetřování, zpráv SD (Sicherheitsdienstu) - nadřízeného orgánu pro Gestapo, vyšetřovacích zpráv SS a Policie, důvěrných dotazů o protektorátních příslušnících i všech spisů, které by ohrozily protektorátní příslušníky "přátelsky nakloněné říši". Dále zničení avizačních spisů, zjišťovacích spisů o státních příslušnících českého státu a hlavně udávacích dopisů od českých občanů na české občany. Ničení mělo probíhat nenápadně.

Matzal 19. dubna vybírá z městské pokladny celou hotovost, která činila 205.000,- K. Čeká na rozkaz k vyklizení- "Räumungsbefehl", který musí vydat K. H. Frank. Má vše připraveno - peníze, důležité listiny a všechny své věci. Rodinu odsunul už dříve. Postaral se také, aby po něm nezůstaly důkazy jeho činnosti. Zničil včas všechny spisy a dokumenty, které by jej mohly kompromitovat, zejména pečlivě spálil všechnu svoji korespondenci s brněnským gestapem. ( Podle : Ze života jednoho tzv. sudetského Němce s českými kořeny, Karl Matzal, Johann Drabek, Karl Janoschek, Ing. Josef Mikš ). Do zajetí se dostal bez financí, důležitých listin a cenností. Dne 6. června 1946 se sešel ve Vyškově v Besedním domě mimořádný lidový soud z Brna a podrobně posoudil jeho činnost a vinu.

Dle nepublikovaných pramenů se mu podařilo při té příležitosti propašovat na veřejnost dopis, který měl být doručen jeho nevlastnímu strýci nebo jiným příbuzným v Dědicích. Dopis byl, ale zachycen úřady, založen a ztracen. V dopise popisoval ukrytí cenností, kompromitujících materiálů a zbraní v mlýnském náhonu ve Smetanových sadech. Dopis obsahoval také tvrzení, že úkryty byly dva, o tom druhém se adresát dozví až bude Matzal na svobodě a potom také dostane zbývající část odměny. Peníze, kompromitující materiály a zbraně měly být použity k přesvědčení svědků aby nevypovídali v jeho neprospěch. Na veřejnost se dostaly pouze informace o existenci několika beden ukrytých v náhonu a pověsti o dalších bednách zakopaných vedle náhonu mezi stromy dalšími uprchlíky před frontou. Také byla některým lidem nápadná kariéra některých spoluobčanů. Karl Matzal údajně těsně před smrtí napsal a poslal několik dopisů příbuzným a dalším lidem do Vyškova a do Československa.

Není známo kolik z nich došlo adresátům a kolik z nich mělo na své cestě neplánovanou zastávku.  Údajně popisovaly i další úkryt v kině Viktoria.V 60. letech minulého století docházelo k občasným pokusům o nalezení pokladu. Náhon byl velké části zasypaný a jako mělčí koryto s vodou se udržel v části dnes navrhované za památné stromy.V té době byl častým cílem návštěvníků Smetanových sadů.

Jak to probíhá při hledání pokladů z druhé světové války popisuje například časopis Spirit :

V únoru 1946 na hoře Rauchpfang zahynuli tři horolezci, přičemž jeden z nich byl nalezen s rozpáraným břichem. V srpnu 1949 se totéž přihodilo šesti horolezcům u tyrolského města Landech. V roce 1950 objevili u hory Grossveser dva lovce pokladů zmlácené a oslepené. To vše v Alpách, kam mohly směřovat cesty nacistických pokladů. V roce 1952 podivná úmrtí pokračovala: ve štýrských Alpách byl zabit Jean de Suis, a na břehu jezera Toplitz našli těla bývalých důstojníků speciálních oddílů pro potápěčské operace SS a tři důstojníky US Navy. Není vůbec jasné, kdo zabil koho. V létě roku 1962 přijelo na Kanárské ostrovy jedenáct Američanů. Že šlo o příslušníky speciálních služeb, bylo všem jasné už ve chvíli, kdy začali místním rybářům vyprávět, že hledají nacistické zlato. Tomu byli rybáři už od podobných turistů zvyklí, a tak mávli rukou. Když se domorodci přišli po několika dnech podívat do tábora Američanů, zjistili, že až na jednoho nežijí. Byl slepý a němý. Než zemřel, stačil napsat pouze dvě slova: "Horké zlato."

O poklad v bývalém náhonu se v nedávné době údajně zajímal muž z Vyškova - Dědic s příjmením často se vyskytujícím v židovských anekdotách. Zajímal se o historii a koncem života vlastnil německou dýku z druhé světové války. Při hledání dokumentů o pokladu prodal dva domy a stal se bezdomovcem. Krátce poté co o pokladu začal mluvit se mu v hospodě začala motat hlava, doprovod odmítl a ráno byl i s dalším bezdomovcem nalezen utopený u splavu ve Smetanových sadech kousek od bývalého náhonu. Špatně dopadli také další bezdomovci, kterým se o pokladu zmínil. Ještě nedávno bydleli bezdomovci v areálu závodiště terénních kol u Jandovky. Poté co vyhořel se přesunuli na vlakové nádraží do bývalého skladu, který také vyhořel. Následně se jeden nechal přejet vlakem, když nohama sbíral vodku na kolejích, druhý se ve vězení oběsil. Z dalšího byl poněkud cítit alkohol a umrzl v parku na vyasfaltované cestě v místě bývalého náhonu.

Poklad v bývalém náhonu v parku zatím nikdo oficiálně neobjevil. To, ale nevadí o poklad v tomto textu nejde. Park ve Vyškově navštívilo v historii velké množství lidí. Objevuje se ve vzpomínkách současných a minulých osobností, jakož i řady umělců, kteří ve Vyškově a okolí působili. Nebylo jich málo : Jakub Deml, Zdeněk Jirotka, Ondřej Sekora, Karel Kachyňa, Alois Musel a další, kteří jsou spojeni s Vyškovem a zcela jistě i oni obdivovali městský park, a původní altánek. Dnes žijící osobnosti občané města Vyškova vzpomínají zejména a prakticky jedině pouze na zbytky náhonu v parku, protože dnes již v parku není nic jak dříve a i ten náhon zmizel a je z něj vyasfaltovaná cesta. Náhon v parku má, ale oproti jiným náhonům ve Vyškově velké štěstí v tom, že může být zachován aspoň odkaz na jeho průběh. Ve Vyškově na Hané stálo mnoho mlýnů s řadou náhonů vedoucích zahradami nábřežích Hané. Ještě nedávno některé byly v krajině patrné. Dnes jsou zasypané a kudy vedly není  vidět. Jedná se tak o poslední mlýnský náhon ve Vyškově a okolí. Protože mlýn k němuž patřil je doložen již k roku 1564, musí být náhon také nejméně z toho roku. Jeho průběh dosud vyznačují stromy, které byly na jeho březích později vysázeny.

Zdroje :

http://www.zelenyvyskov.cz/?p=451

http://www.tenisvyskov.cz/historie.htm

http://cs.wikipedia.org/wiki/J._M._Troska

http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Matzal

http://vodnimlyny.cz/mlyny/mlyn/769-souckuv-potuckovy-mlyn