|
Podvědomí krajiny
27. červen 2014 v 11.27 | rubrika: první rubrika
Podvědomí krajiny
U člověka bývá rozlišováno vědomí a podvědomí. Ve fyzice používáme kauzalitu to jest příčinnost. Můžeme se zeptat zda děje na povrchu krajiny, půdy, země ovlivňuje jen to co vidíme nebo i něco jiného. Něco co můžeme přirovnat k vědomí. Samozřejmě můžeme odpovědět, že tyto děje ovlivňuje například výskyt podzemní vody. Jistě řadu jevů ovlivňuje například infrazvuk vznikající tokem podzemní vody. Infrazvuk působí na zvířata i na lidi. Tok podzemní vody mohou ovlivnit třeba zbytky dávných staveb v zemi. Dalším jevem může být síť elektrických a magnetických polí vznikajících v přírodě. Takových příkladů je více. Možná se jimi budu zabývat v textu s názvem neviditelná krajina. Co mě, ale teď zajímá je to jak mohou události staré tisíce let ovlivnit dnešek. Představme si, že jsme Kelt a vykopeme si nějakou zásobní jámu a po nějakém čase z ní uděláme odpadní jámu. Nebo pohřbíme své spoluobčany, třeba zavražděné v boji s nepřáteli. Přejdou třeba dva tisíce let. V místě našeho sídliště je dávno pole. A v místě naší odpadní jámy nebo pohřebiště, zřejmě v důsledku většího množství živin, nebo něčeho jiného roste tmavší tráva, vyšší rostliny, nebo více kopřiv. To samo o sobě nemusí mít velký vliv na nic. Také to může mít náhodně velký vliv na osudy lidí. Do kopřiv možná někdo častěji odhodí plechovku, láhev, papír než na nějaké jiné místo v přírodě, třeba obilné pole hned vedle. A od toho může pokračovat řetěz událostí. Milovník čajů z kopřiv se pořeže o plechovku a dostane otravu. Od láhve koncentrací slunečních paprsků může chytnout papír, následně suché listí, tráva atd., od čehož postupně chytne i obilné pole. Během let se takových událostí nahromadí více. Zejména když nějaká špatná událost bude již známa další jí může být přivolána. Je možné, že třeba místního sebevraha bude k činu více inspirovat místo, kde se již něco negativního stalo, než místo jiné. Kdo bude znát regionální dějiny a bude vědět, že na tom místě se kdysi odehrál pohřeb zavražděného v boji keltského bojovníka může spřádat teorie o pomstě tohoto bojovníka. Kdo bude chtít pořádat rituály může si toto místo vybrat jako vhodné. Je známo, že z letadel při letecké archeologii jsou vidět ve vegetaci, hlavně v trávě obrysy dávných staveb a cest. Ve sněhu bývají vidět podzemní prostory, protože je nad nimi roztátý sníh. Kolik let může dávná událost ovlivňovat dnešek? Kosti mohou zůstat v zemi i miliony let. Asi toho mnoho pár kostí neovlivní, ale přece jen trochu ovlivní tok podzemní vody třeba při dešti, ovlivní trochu místní elektrické magnetické pole, podle kterého se řídí někteří živočichové a rostliny. Vezmeme – li do úvahy efekt zašlápnuté kytičky při výpravě nazpět časem, tak jak se popisuje ve scifi románech možná, že si začneme uvědomovat důležitost i takových detailů jako je pár kostí, nebo zásobní jáma hluboko v zemi. A to ani neupozorňuji na to, že svět je v podstatě nelineární a, že občas malý podnět může začít řetěz velkých následků. Možná bychom při popisu některých dějů v krajině měli brát do úvahy i její podvědomí. |
přečteno: 22x | přidat komentář
|
|
Nosálovské lípy
26. červen 2014 v 14.36 | rubrika: první rubrika
Nosálovské lípy Lipové stromořadí v Nosálovicích naproti emeritní škole bylo svědkem a spoluúčastníkem řady historických událostí. Například velmi úspěšné sebevraždy Ludvíka Buše. Paní Stryjová a paní Dubská ve Vyškovských novinách tvrdí, že o životní elán Ludvík Busch přišel až po návratu do vlasti, kde působil ve službách račického pána Palma. Nakonec ho zlomil sňatek z rozumu. Zřejmě se i na něj vztahovala slova písně dnešní skupiny Nahoruposchodechdolů : taky jsem byl u armády, umím velet, umím řvát, nad postelí mi visej řády a holky se mnou nechtěj spát. Na život si sáhl ve vyškovských Nosálovicích. V Nosálovicích bylo tehdy oblíbené místo shromáždění lidu. Při putování na shromáždění odpočívali poutníci pod zdejšími lipami, naproti nimž byla později postavena škola. Vraťme se k Ludvíkovi. Bylo mu teprve čtyřiatřicet let. Na svou dobu prožil dobrodružný život. O Buschově dětství a mládí toho mnoho nevíme. Podle kmenového listu se narodil v roce 1838 v haličském městečku Pelz. V patnácti vstoupil do řad rakouské armády, v níž působil dvanáct let. Poté, co byl vyhlášen nábor dobrovolníků do Maxmiliánovy armády, která chtěla v Mexiku zavést Habsburské císařství neváhal. Na výpravě se dle pověstí setkal i s Václavem Babinským. Babinský se zúčastnil Maxmiliánova tažení do Mexika což se mnoho neví.Ví o tom, ale slavná píseň, kde se zpívá : mezi nima Babinskej, slavnej lotr mexickej. Po určité době se stal císařovým pobočníkem. Ne Babinský, samozřejmě Křoví. To nás, ale nezajímá, zajímá nás co viděly lípy. Ludvík Buš zastavil se na tom místě, zahleděl se do krajiny a stoje pod lípami pomyslel sobě na vše co se ve škole učil a nenaučil. Nenaučil se vázat uzly neboť ve škole se to neučilo, skauti ani trampové ještě neobtěžovali svým sentimentem, protože ještě neexistovali. A mistři popravčí byli již centralizovaní do hlavních měst monarchie. Kde se to tak měl chudák selbstmorder naučit jak se správně pověsit. Tak aby se hlava neutrhla, aby se dlouho netrápil a hned ztratil vědomí und so weiter und so weiter und so weiter. Jít až k trati a čekat na vlak se mu také nechtělo. Naštěstí byl bývalým nájemným vrahem pod velením císaře Maxmiliána. Rychle si vzpomněl na své zkušenosti z této oblasti a pro větší sebejistotu sám sobě zavelel : na můj povel pozor, pochodem vchod, levá, pravá... Dopochodoval na zvolené místo, zavelel zastavit, stát, pistoli nabít, odjistit, přiložit k hlavě, pal. V roce 1896 na tom místě postavili kříž.V té době tam bylo pole, dnes je tam křižovatka ulic Purkyňova, Nosálovská. Kříž stojí dodnes. O posledních okamžicích jeho dobrodružného života zanechaly zprávu Národní listy z 9. srpna 1871. Je v nich uvedené, že 2. srpna byl nalezen na poli u Nosálovic na Moravě zastřelený čtyřiatřicetiletý hospodský Ludvík Buš. Po popravě císaře se vrátil do vlasti a vstoupil k nájemníku račického panství do služby. A zřejmě byl iniciativním blbcem. Ač prý se v hospodářských věcech nevyznal, za jeho přičinlivost mu byl zvýšený plat. Sebevrah zanechal dopis na rozloučenou. Psát ho ve škole naučili a teď se mu to hodilo. Podle všeho se trápil v nešťastném manželství. Oženil se s obstarožní vdovou a nájemnicí hospody ve Vyškově, která měla už tři odrostlé syny. Podle novin za tragický konec Buschova dobrodružného života mohla nespokojenost domácí. Pod lípami také často odpočíval hodinář Vladimír Dvořák, který chodil jako důchodce udržovat v chodu věžní hodiny vyrobené firmou Václav Dvořák na budově školy před lipami. Vyprávěl mi přitom o hodinách a hodinářské firmě Dvořák. Místy se trochu rozcházel. Příběh začal ve Vídni, kde Johan Dvorak na Mariahilfestrasse č.p.18 měl sídlo a obchod. Podle soukromých údajů již v roce 1865 Jan Dvořák vyrobil první kyvadlové hodiny. Poptávka po věžních hodinách přinutily Jana Dvořáka a jeho syna Aloise zabývat se jejich výrobou a vytvořili ve své dílně ve Vyškově první věžní hodiny (asi v roce 1889-1899). Výrobu věžních hodin, elektrických hodin, kyvadlových hodin oficiálně započal Alois Dvořák ve Vyškově na počátku 20 stol. Zejména věžní hodiny patřily mezi uznávané v Rakousku Uhersku. Do roku 1937 bylo vyrobeno cca 500 kusů věžních hodin a jiného reklamního hodinového zařízení, které směřovali do různých zemí světa(např.Ameriky, Švýcarska, Polska, oprava hodin v Kremlu atd..). Zakladatelem vyškovské firmy vyrábějící věžní hodiny byl Alois Dvořák narozený 15. dubna 1887. Hodinářem se vyučil ve Vyškove u mistra Skřivánka, a poté odešel na zkušenou do Vídně a Mnichova, kde pracoval u věhlasné firmy Riefler. Tato firma se specializovala na výrobu časoměrných zařízení, a Alois Dvořák jako vedoucí montér tato zařízení instaloval například na hvězdárně v Paříži, Moskvě, Vídni, Praze a Brně. V roce 1900 se vrací do rodného Vyškova a otevírá tam prodejnu a opravnu hodin. Příliš se mu ale nedaří, nakonec je nucen prodejnu zrušit a stěhuje se do malého domku na předměstí Nouzka, kde si zařizuje dílnu na výrobu a opravu věžních a elektrických hodin. Kromě věžních hodin vyráběl i přesné regulátory pro hvězdárny, a později provádí i instalace elektrických hodin IBM. V dílně zaměstnával nejprve jednoho dělníka a 2 učně, postupně u něj pracují i jeho 3 synové. Zpočátku ale nestačí k obživě jen hodinářská práce, takže firma provádí i instalace hromosvodů, domovních zvonků a jiných. V roce 1927 získává firma větší zakázky na časoměrná zařízení hvězdáren v Praze, Brně a pro pražskou poštu. Pak ale přichází všeobecná hospodářská krize, a pro nedostatek práce v oboru se Alois Dvořák se synem Václavem živí jako muzikanti. A ne muzikanti ledasjací - taneční orchestr Václava Dvořáka se stává známým po celé Moravě. Po tragické smrti Aloise Dvořáka v r. 1937 přebírá firmu syn Václav. Firma funguje i v době 2. světové války, kdy v ní pracuje kolem 12 lidí. V závěru války bylo poškozeno mnoho věží i s hodinami, takže od roku 1945 měla firma spoustu zakázek. Pan Vladimír Dvořák udržoval v chodu všechny věžní hodiny ve Vyškově. Udržoval hodiny na radnici, kostele, škole v Nádražní ulici, kostele v Dědicích, na nádraží ve Vyškově. Lípy slyšeli i dobrodružnější příběhy. Fráňa ( Ferdinand ) Veitr jenž používal pseudonym Jiří Květenský, byl novinář a spisovatel napsavší a v roce 1928 vydavší dvoudílný román s názvem Na vzbouřených vlnách, o vzpouře námořníků v Bocce Kotorské, žil v letech 1. 7. 1897 – 17. 6. 1966. Na vzbouřených vlnách je jeho autobiografický román, protože byl účastník té vzpoury. Také byl zakládajícím členem KSČ ve Vyškově a též vyfasoval 13 měsíců vězení za účast v prosincové stávce. Pracoval jako redaktor v Moravské Ostravě. Narodil se v Nosálovicích a v Nosálovicích chodil do školy. Pod lipami před školou trávil své školní přestávky. Při Návštěvách v Nosálovicích vyprávěl pod Lipami občanům o svých zážitcích ze světa zejména ze známé vzpoury v Bocce Kotorské. Vzpoura v Boce Kotorské- Kotorském zálivu v Černé Hoře začala 1. února 1918 proti Rakousko – Uhersku. Lípy zažily také bourání staré budovy školy, kterou navštěvovaly významné osobnosti pocházející z Vyškova. Například letec z druhé světové války Leo Anderle, Ferdinand Toman, autor učebnic matematiky a pedagogiky a mnozí další. Učil zde v důchodu kronikář Vyškova Čamek. Ten pod nimi vyprávěl žákům a místním občanům mnoho událostí z dějin Vyškova. Vyprávěl zejména o zmizelém Vyškovu. To jest o oblasti průtahu městem, ulici Dukelské, Nádražní, Kostelní, Jan Šoupala, částí města za Radniční ulicí, tj. Růžové uličce, oblasti před sídlištěm Palánek a tak dále. K lípám chodil za války také odbojový pracovník Gotthard Mrázek. Pod lipami trávili pracovní přestávky pracovníci První moravsko-slezské továrny na plynové motory Koniakovský a Vávra v Nosálovicích. Továrna je velmi záhadnou, protože se o ní ví jen, že existovala, není známa její poloha a osudy. Pod lipami místní občané debatovali o nálezu mincí z období 1660-1713 v domě č. 53 v Nosálovicích. Byl to celkem významný poklad jak je vidět ze zastoupení panovníků, biskupů, knížat : Josef I., Vratislavský biskup Fridrich Hessenský biskup Karel z Liechtensteinu, Leopold I., Karel II., Karel VI., Karel Fridrich, Kristián Oldřich, Slezský kníže Kristián na Volavě aj. Mince pocházeli : Čechy, Korutany, Morava, Rakousy Horní,-Dolní, Slezko, Štýrsko, Tyroly, Uhry.
I po zbourání školy a odstranění plotu se pod lipami schází místní občané, někteří si zahrají fotbal na zbytcích školního hřiště, zavzpomínají na staré časy a přitom se schovají v jejich stínu. Někteří si natrhají lipové květy na čaj. Lípy jsou pro ně součástí jejich života. |
přečteno: 34x | přidat komentář
|
|
Jídlo je jako strany
21. červen 2014 v 00.23 | rubrika: první rubrika
Dnešní jídlo je jako politické strany
Dnešní jídlo je jako politické strany. Podívejme se například na nugetu. Kdysi vyráběná z lískových ořechů. Nyní je vyrobena z cukru, ochucovadel, éček a zanedbatelného množství lískooříškové pasty. Můžeme se podívat i na jiné výrobky a zjistíme, že jsou složeny z cukru, éček a častým doplňkem bývá sojový a bramborový škrob, palmový olej a další pochoutky. Podívejme se na uzeniny, klobásy, párky, šunku atd. Dříve se na jejich složení podílelo vepřové a hovězí. Nyní je složení separát, odpadky, éčka, cukr. Je zajímavé, že složení je stále stejné, mění se jen ochucovadla a název. Přesto všechno by možná nebylo ještě tak špatné konzumovat cukr stokrát jinak, kdyby, ale v potravinách nepřibývalo ochucených odpadků. Analogii vidím v politických stranách. Zde také máme u řady stran stejný program, stejné cíle a další skutečnosti. Jen název je pokaždé jiný. A to by také nemuselo tak vadit, kdyby, ale k těm slušným členům stran nepřibývalo čím dál tím více zločinců, diletantů a kariéristů a kdyby výsledkem jejich práce nebyly čím dál více zmetky, krádeže, podvody. Říká se, že po ovoci poznáme je. Zkrátka po všetkým je hovno, enem po včelách je med. Po stranách je hovno a po stravě je hovno. A možná obojí souvisí. Když někdo leze do prdele je dobré mu to prostředí osladit. Těm kdo nechtějí mít parazity se doporučuje konzumovat čili, kari a tak dále. |
přečteno: 26x | přidat komentář
|
|
Duše stromů
20. červen 2014 v 11.56 | rubrika: první rubrika
Tak jsem napsal text,který má být přiložen k žádosti o vyhlášení památných stromů na hřbitově, zřejmě na něm již nic nezměním, nanejvýš bych zařadil nějakou báseň.
Duše stromů
Víra v existenci duše stromů implikuje, že při jejich kácení či jiném poškozování cítí bolest, což vedlo k snaze jejich utrpení minimalizovat a k různým magickým a náboženským praktikám k usmíření ducha stromu. Zároveň existují praktiky, které se pomocí výhrůžek pokácení snaží přesvědčit ducha ovocného stromu, aby plodil. Stejně jako lidé také stromy mohou být sezdány nebo se někde jedná s kvetoucími stromy jako s těhotnými ženami. U některých etnik se věří, že se do stromů uchylují duše předků a v Číně se tradičně sázely stromy na hroby, aby posílily duši zemřelého. Pozdější názory pak nepovažují samotný strom za tělo ducha, ale za pouhý příbytek, který může opouštět. Tento názor vedl ke vzniku víry v lesní démony a bohy. Ve starých lidových úslovích se vyskytují různá rčení, např. že uschne strom u domu, ve kterém zemře člen rodiny. Motiv vazby stromu na člověka nalézáme i v literární tvorbě. V pohádce Boženy Němcové je duše člověka zakleta ve stromě. V noci leží jako žena na lůžku bez známek života, ráno oživne. Podetne-li se strom s nímž je spojena, zemře i ona. Milenecké dvojice sázely dva pruty vedle sebe. Žily dokud žily stromy. Když strom uschl tak ten jehož strom z té dvojice to byl zemřel. Někdy také pokácení svého vlastního arbotu bylo rychlejším řešením než rozvod nebo méně bolestným a nákladným než suicidum. Nenašel jsem v literatuře zda jsou známy také případy vražd pomocí pokácení stromů. Myslím si, že jistě k takovým pokusům docházelo. U indických žen, které jsou narozené v astrologické kombinaci Mangliks, se předpokládá prokletí. Už jejich dávní předkové totiž věřili, že mohou svým manželům způsobit brzkou smrt. Proto musí nejprve složit svatební slib stromu. Aby kletba zmizela, strom se okamžitě zničí. Když už z něj nezůstane vůbec nic, může se teprve chystat veselka. Strom svatebčanů ( také označovaný jako Dub v Údolí 2 ) je památný strom, který roste na území národní přírodní památky Terčina údolí u Nových Hradů. Stojí na kraji lesního porostu při červené turistické trase ( a naučné stezce Terčino údolí ) asi Existují cvičení zvaná kořeny stromů zaměřená na první čakru, jejichž výsledkem je poznání, že člověk je stejně jako strom součástí přírody. První čakra je zdroj vitální síly pro další čakry. Fráňa ( Ferdinand ) Veitr jenž používal pseudonym Jiří Květenský, byl novinář a spisovatel napsavší a v roce 1928 vydavší dvoudílný román s názvem Na vzbouřených vlnách, o vzpouře námořníků v Bocce Kotorské, žil v letech 1897, podle jiného zdroje žil od 1. 7. 1896 – 17. 6. 1966. Na vzbouřených vlnách je jeho autobiografický román, protože byl účastník té vzpoury. Také byl zakládajícím členem KSČ ve Vyškově a též vyfasoval 13 měsíců vězení za účast v prosincové stávce. Pracoval jako redaktor v Moravské Ostravě. Byl osobou důležitou v objevení jednoho textu týkajícího se spisovatele Bohumila Hrabala, více zde : vyskov.cz/.... Veitr v Nosálovicích u Vyškova se narodil a chodil do školy také v Nosálovicích - do školy s věžními hodinami. Založil také časopis. A také někde někdy kolem roku 1966 založil koncept nepublikované povídky. Dle sdělení pamětníků v ní bylo zhruba toto.
V 15. století ve Vyškově žili mladí lidé ( Jakub Chulava, jehož předci přišli v roce 1284 z Hameln do Hamlíkova a Ona, která se tehdy jmenovala jinak ), kteří měli k sobě náklonnost. On se na přání své sociální skupiny stal knězem. Ještě předtím ulomili s Onou dva pruty ze stromů rostoucích na dnes bývalém hřbitově ( dnes vedle firmy Usnul ) lidí popravených na Vyškovském popravišti v dnes tak zvaném Cukrovarském hájku, z něhož několik let stojí jen pár stromů cukrovarské vily. A zasadili je na tomto hřbitově popravených v pátek 13. při úplňku. Je to magické datum, je ale třeba brát do úvahy, že číslo 13 znamená třeba v tarotu smrt. Zasadili je na tom místě proto, že se dalo očekávat, že zde stromy dlouho vydrží. Genius loci toho místa jim vnukl zazpívat si přitom text, který o pár století později zpívala Helena Vondráčková : Někdy prý jen čáry dělají z dvou lidí páry. Stromy vydržely. I ten text i ten zpěv. Jen občas si místní kat Pavel Hamel bydlící v Katově uličce ve Vyškově v té době bez čísla popisného udělal vpodvečer výlet na popraviště a hřbitov popravených, kde sbíral při úplňku magické rostliny, zejména kořen mandragory a kde poté opékal na haluzi ulomené ze zdejších stromů srnčí od boudy ( psy ), neboť byl také ras. Poznámky pro blbé, což nejsou čtenáři tohoto textu : popravených neznamená nakrmených, popravit prasata neznamená popravit například politiky, znamená to na Moravě dát najíst prasatům, Mandragora ( česky také pokřín či pekřín ) je rod rostlin čeledi lilkovitých. Zahrnuje šest zástupců tohoto rodu, z nichž nejznámější je mandragora lékařská. Je rozšířena ve Středomoří, jeden druh roste v Himalájích. Má afrodisiakální účinky. Vaří se z ní podle některých zdrojů čaj. Kat jako správný pyroman a flagelant trpící satyrysmem v jedné osobě si zde po vypití čaje též udělal dobře. Použité pruty následně vhodil do ohně u něhož se ohříval a tím jako by nevědomým obřadem na magickém místě předurčil jejich osud. Čas od času se on a občané města Vyškova mohli ohřát u většího ohníčku. Ve Vyškově byl v roce 1467 z Vyškova pocházející protestantský kacíř Olomoucký biskup Jakub Chulava po tříletém věznění v únoru aby se zahřál upálen. Má příbuzná Viktorie Veselá ( tak se Ona jmenovala v 18. století ) narozená roku 1736 roku 1753 zapálila Vyškov aby měl její boyfriend ( v 15. století se jmenoval Jakub Chulava ) práci tesaře. Při té příležitosti se vařila v městské kašně na náměstí voda na oblíbenou tvarůžkovou polévku,která byla rozdávána lidem hasícím požár. Viktorie Veselá zaplatila životem na hranici Vyškovského popraviště, které bylo na hranici dvou katastrů a na kterém tesařské práce při jeho opravě a přípravě vykonal její boyfriend. Staré záznamy praví, že hlavně s obzvláštním dojetím přitesával kůl ke kterému měla být při upálení přivázána. A opět se mohl pan kat, říkejme mu třeba Kutálek, jeho žena Katka Hamlíková a občané města Vyškova ohřívat. Naposled se ohřáli 21. května 1917, kdy se konal velký požár Vyškova. Tento happening uspořádala Katka Konečná, kdysi známá jako Viktorie Veselá. Pokud se věnujeme skrytým dějinám některých míst neujde nám dobová informace, že plameny pohltily i orlovnu a panský dvůr vedle bývalého kapucínského kostela. Což je v nejbližším okolí hřbitova. Hořely i lípy ve stromořadí a na hřbitově. Od roku 1917 již z důvodu globálního oteplování žádná taková performance nebyla třeba. Jak Vám jistě došlo, dvojice zmíněná výše se průběžně reinkarnovala. A v každé své reinkarnaci zasadila dva stromy na podporu a jako symbol svého vztahu. V roce 1917 hořely lípy, které zasadila na hřbitově. Člověk v hrobě se postupně rozkládá a vzniklé živiny se šíří do dalších částí hřbitova. Rostou – li na hřbitově stromy využívají ke svému růstu i tyto živiny. Stromy na hřbitovech tak jsou složeny z přeměněných těl pohřbených lidí. Kdo byl dole je za nějakou dobu nahoře a často výš než jeho šéf. Dochází také k jiným zajímavým situacím. Například lidé, kteří se za života nenáviděli, tak tvoří po smrti jedno tělo v jednom stromu. Nebo podobně lidé z různých generací, kteří se za svého života nemohli potkat vytvoří arbor vitae - strom života - rodokmen. A zase dvojice, která se za života viděla jen z rychlíku, protože osud tomu tak chtěl a také solventnost jsou po smrti konečně spolu. Je zbytečné rozebírat další variantu, kterou jistě čtenář tuší : dvojice, která se měla ráda za života se může stát dvojicí vhodným umístěním hrobů u dvojice stromů, nebo dávali – li přednost neoddělenému spaní u jednoho stromu. Zmíněná dvojice je v jedné své reinkarnaci pohřbena na hřbitově ve Vyškově, na hřbitově nacházejícím se naproti zámku. Vzhledem k ochraně osobních údajů není možné zveřejnit jména pod kterými byli pohřbeni. Jejich těla se změnila v kmeny dvou stromů rostoucích vedle sebe a dotýkajích se větvemi, které na hřbitově zbyly z dřívější větší kolonie. Jedná se o dva korkovníky, jejichž semena byla přivezena ze Severní Ameriky před sedmdesáti lety ( to jest ve 40. letech ) a které osobně zasadili. Došlo k tomu následovně. Po 2. světové válce dovezla paní Cilia Polach, žijící trvale v Detroitu v USA, 10 semen korkovníku svému bratrovi panu Svobodovi do Vyškova. Pan Svoboda se domluvil s tehdejším hrobníkem panem Měřínským a společně dali semena vyklíčit. Všechna semena vzešla a dvě ze získaných rostlin rostou dodnes na hřbitově. Rostliny byly zasazeny v roce 1947, takže v současnosti je jim necelých 70 let. Korkovníky stály také u vchodu u správní budovy. Ke zmíněné dvojici korkovníků chodili navštívit metamorfované přátele také Josef Hanák a Hans Josef Body ( tvar Hans Josef Boda použitý v textu o Slepém harmonikáři je překlep ). Dnes je obdivují umělečtí duchové z Vyškova, místní duchové a místní občané. Zmíněná dvojice se reinkarnovala i do dnešní doby. Dodnes chodí společně na hřbitov, vlasy mají na dovolené, navštěvují své hroby a vnímavým lidem, například mě, občas vypráví svůj příběh. Stejně tak jako ho vyprávěli Veitrovi v jedné své reinkarnaci. Jednou když byli za druhé světové války ve krytu na hřbitově měli oba společně lucidní snění. Zdálo se jim, že jdou ve starém sklepení po schodech nahoru. Nahoře je místnost ve, které sedí stařec. Stařec je knihovník a kronikář. Podal jim každému jejich knihu.V ní si mohli přečíst o svých předchozích reinkarnacích a životě mezi nimi. Ze snění se probrali u hrobu Fráni Weitra a četli v otevřené knize na jeho hrobě svůj příběh. Příběh dočetli a na dvou korkovnících poblíž jeho hrobu najednou visel transparent s textem : Pravda ze 12. října 1922 : 10 let těžkého žaláře. Fráňa Veiter. Číslice tvrdá, bolestná, v níž vložena těst nůše utrpení, protkaného kletbou ujařmených rabů, kteří marně tyčí pěsti k oblakům, volajíce po lidskosti a spravedlností, lpí tu jako výsměch bídě chudých chatek, z nichž vane žalov a poroba. Člověk zachví se mrazivým chladem, tvář jeho zahoří hněvivým nachem a dlaň tiskne se v tvrdou hroudu, při vzpomínce na prosincové dny 1920, kdy demokratická buržoasie ve jménu lidskosti, se znakem svobody na karabáčích, mrskala těla těch, kteří dovolili si ohrožovati její měšec. Slunce rudého kalichu s obětní krví starých Táboritů s uslzenou tváři sklonilo se za Kalvarii utrpení, na níž celé tisíce českých proletářů neslo své těžké kříže, jež buržoasie za pomoci svých žoldnéřů vložila jim na bedra. Blýskavé bajonety vítězně řvaly do okolí hymnu svobody, veselé hlady lichvářů líbaly paláce plné nemyslitelného blahobytu a z Kalvarie utrpení zaznívaly povely komandujících najatých pochopů, kteří splňovali rozkazy a přání buržoasie. Tma rudo-bílého pokroku lehla nad českými lány a jen záře v podobě stočených paragrafů hlásala buržoasií, že toť znamení, ve kterém zvítězí. A kříže, které na výsměch lidskosti vypjaly se na Kalvarii proletářského utrpení, slávu zaprášených zákoníků věštily. Z otevřených ran trpících kapala krev na papírové deklarace, poškrtané planými sliby a ostny z trnových korun, vražených v čela dělníků, dláždily cestu vítězům k blahobytu. Chatrné nitro doškových chatek dýchalo prokletím, továrny a dílny dřímaly jakoby v drsném obětí vrahů a plesnivé, chladné kobky žalářů plnily se odbojným životem nevinných obětí kapitalistických řádů. 10 let těžkého žaláře... Z milosti jen pouhých 10 let. Milosrdně hyeny litovaly svých kořistí, které rozsápaly. Krví nevinných zbrocené ruce umyly sobě - v nádobě, přeplněné vlast opěvujícími slovy a hesly, by zakryly sobectví a hanbu humanity tím zmenšily. Měšec svůj opletly sladkými frázemi o napadeném národu a zaslepení rabové jej obdivovali a statečně chránili. Špínu svých těl a duší vstrčily do podstavce modly, jíž učily národ hned v jarém mládí ve školních škamnách se klaněti. Národu vzrostlí hrdinové, bohatcům vzkvétal jich blahobyt a chudině otevřela se cesta - ke hrobu. Buržoasie dokázala, že ve prospěch svých bezedných žoků dobře dovede využíti veškerých mocenských prostředků proti těm, kteří opováží se při konání svých povinností žádat také svá práva. Zasazená rána na proletářském těle se zacelila velmi brzy, zůstává však jizva vzpomínek, které svírají dlaně v pěst. Z bolestných vzdechů trpitelů vzrostly rudé květy v srdcích prostých dělníků, z nichž budoucnost uvije věnec svobody pracujícím lidem. A květy ty zrudly dnes a mocně vůní svou rozčeřily proletářský svět, neboť poslední trpitel snímá s hlavy své - trnovou korunu. Dočetli text a probrali se ve krytu na bramborách pana Měřínského, odešli z něj a dál nás nezajímají. Zajímají nás korkovníky. Ve snářích se k heslu strom váže následující : Strom - opatrovati, zalévati = dobré opatrování majetku. Sny pracují se symboly a s podvědomím. Symboly umí číst psychologie. Antoni Gaudí řekl : Příroda je stále otevřená kniha a jen v ní opravdu stojí za to číst. Veřejnost jistě zná a vzpomene si na psychologické testy kdy se má říci co člověk vidí v nakreslených skvrnách. Takový test, zvaný Rorschachův je umělecky ztvárněn například ve známém filmu jmenujícím se Bažanti jdou do boje. Tyto testy se jmenují projektivní. Existuje projektivní test, jehož autorem je německý psycholog Koch, zvaný baumtest, to jest kresba stromu. Podle toho jak zkoumaná osoba nakreslí strom je posuzována její povaha a vývoj. Při kresbě stromu jedinec dává najevo především skryté osobní postoje, odhaluje svou minulost, například i to, jak se staví ke své budoucnosti. Pocity osamění a neporozumění okolního světa sídlí v člověku, který strom usadí doprostřed ohraničeného prostoru, ohrady a tak podobně. Vidíme, že naše korkovníky stojí uprostřed zdí ohraničeného prostoru. Pocity méněcennosti zase, je-li strom zakreslený v prohlubni nebo na kopci či hoře. Opět vidíme souvislosti v tom, že stromy stojí na svahu a můžeme říci i na kopci, neboť ze svahu je vidět do okolního níže umístěného prostoru. Optimální strom by měl vyrůstat z půdy nebo trávy a měl by mít rozšířenější patu kmene ( základnu ). Výrazná kresba na levé straně značí náklon k minulosti, pravá strana zase značí nedůvěřivost. Kmen hovoří o zrání člověka, přechod kmene a větví pak o dospívání. Hladké, nezvýrazněné a neopravované napojení značí bezproblémový a nerušený přechod mezi dětstvím a dospíváním. Jakékoli šrafování, pokřivení, suky a dutiny naznačují nejistotu v současné situaci. Více se můžeme dozvědět například zde : ografologii.blogspot.cz/..., také zde a také zde grafocv.cz/.... A také úplně jinde. Informací o této metodě je mnoho. Můžeme navštívit korkovníky amurské a podle vzhledu jejich prýtu posoudit povahu a vývoj korkovníků, nebo jít ještě dále a posoudit povahu a vývoj reinkarnované dvojice, která se do nich přeměnila v jedné své reinkarnaci. Můžeme je také nechat pokácet a spálit v krbech zastupitelů abychom ušetřili zemní plyn dalším generacím.
|
přečteno: 79x | přidat komentář
|
|
Z historie létání svítících objektů
8. červen 2014 v 18.48 | rubrika: první rubrika
Z mého textu o UFO Z historie svícení a raketového létání V následujícím textu bude ukázáno, že létání a svícení nemuseli předvádět pouze mimozem - šťané, protože již staří Rusové dovedli zařídit aby vzduchem létaly rakety a světlice. Píše se o tom v knize Vyprávění o ruských objevitelích a vynálezcích : V západní Evropě se datuje širší upotřebení raket teprve od začátku XIX. století, ve spojení s pracemi anglického generála Congreva. ( William Congreve : 1 772 – 1 828, se svou raketou dosáhl v roce 1 805 dostřelu na vzdálenost Já jen doplním, že v carském Rusku byly za velmi důležité považovány také práce důstojníků dělostřelectva Alexandra D. Zasjadka ( náčelníka štábu velitele dělostřelectva a od roku 1 827 velitele raketového ústavu u Petrohradu ) a Konstantina I. Konstantinova ( velitele raketového ústavu od roku 1 850 ). Konstatinov zavedl vědecké metody kontroly a zkoušení raket v procesu výroby a rozvíjel raketovou teorii. V roce 1 680 byl za podpory Petra Velikého v Moskvě založen raketový ústav, v němž vyvíjeli, zkoušeli a vyráběli osvětlovací a signální rakety. Některé se užívali bez podstatných změn až do poloviny 19. století. Raketový ústav byl zrušen v roce 1864. V roce 1 621 byl sestaven Řád vojskových dělostřeleckých a dalších činností týkajících se vojenské vědy ( Ustav ratnych pušečnych i drugich děl, kasajuščichsja do voinskoj nauki ) dělmistrem Onisimem Michajlovem ( Radiševským ). Obsahuje první dochované zmínky o ruských vojenských raketách. V roce 1 717 byla v Rusku zkonstruována signální raketa s dostupem 1 881 navrhl N. I. Kibalčič raketový pohon pro lety mimo atmosféru v práci : Předběžný návrh letadla poháněného raketami. Koncem 19. století pracoval na svých příspěvcích k teorii raketového pohonu N. J. Žukovskij – zakladatel teorie létání v Rusku. V roce 1897 I. V. Meščerskij ( 1895 – 1935, tj. v pouhých dvou letech ) stvořil práci : Dynamika hmotného bodu proměnné hmotnosti. To znamená matematickou formulaci základní pohybové rovnice rakety. V roce 1903 Konstantin Eduardovič Ciolkovskij publikoval práci : Výzkum kosmického prostoru pomocí reaktivních přístrojů. Podle některých zdrojů se jednalo odborný článek, ve kterém matematicky vyjádřil let rakety. Neznalcům matematiky a fyziky totéž vysvětloval v novele Za hranicemi Země. Posledním pro nás zajímavým Rusem z hlediska problému UFO z té doby byl Artěmejev. Před první světovou válkou vyvíjel osvětlovací raketu. ( Podle Základy raketové techniky, Ing. Jan Kusák CSc. ). Ale staří Rusové nevynalezli rakety. Nejstarší zmínka o raketách pochází ze 4. stol. př .n. l. Tehdy měl postavit starý řek Aichylós v Tarentu ( dnes v jižní Itálii ) jednoduchý parní ra -ketový motor. V knize Malá encyklopedie kosmonautiky se píše : 4. stol. př. n. l. – Archytás v Řecku údajně zkonstruoval jednoduchý parní raketový motor. Možná, že je to ten samý Řek. Ve výše uvedené knize se také píše, že : 120 n. l. – Herón Alexandrijský údajně zkonstruoval zařízení zvané aeolipile, v podstatě primitivní parní reaktivní turbínu. Pozn. LV : Aeolipile se také nazývaly Herónovy baňky, což je známější název. Isaak Newton nakreslil podvozek s dvěma nápravami s koly. Na podvozek umístil kulový kotel s vodou a pod něj umístil ohniště. Z horní části kotle vyčnívala roura, na konci otevřená a ohnutá směrem dozadu. Před kotle seděl řidič, který pohyboval předními koly. A měnil směr jízdy. Byl to předchůdce tryskového pohonu. Nakreslená konstrukce by ale neumožnila vznik potřebného tlaku v kotli a sotva by s vozidlem pohnula z místa. ( Adolf Kuba, Jak přišli koně pod kapotu, str. 9, 10 ). Kdy se objevily první rakety není známo. Pravděpodobně vznikly jako zmetky. V 1. stol. n. l. používali v Číně při náboženských slavnostech bambusové tyče naplněné jednoduchým střelným prachem ( ledek, síra a uhelný prach ), které nechali v ohni efektně vybuchovat. Některé tyče místo exploze vylétly z ohně ven hnány vycházejícími plyny. Číňané začali s těmito bambusovými trubicemi experimentovat a později je začali přivazovat k šípům - vznikla raketa. Jejím úkolem bylo zvětšit rychlost, dolet a průbojnost. První věrohodné zprávy o jejich použití obsahují čínské rukopisy z roku 1 045. Jedna z prvních zmínek o použití ohnivých šípů, které byly vystřelovány z luku a raketový motor měl pouze pomocnou funkci, je v rukopisu Úplný výtah vojenských klasiků ( Wu - ching Tsung - yao ) z roku 1 045 od čínského státního úředníka jménem Tseng Kung - Liang. ( V oddíle o zbraních je zmínka, že černý prach a snad i rakety byly nasazeny již v roce 960 ). Na stránkách ševčík / webpark se píše, že : První zmínka o raketách pochází z doby kolem roku 1 130 n. l. od Wu Cling Yeo. Od Číňanů je převzali Indové, Peršané a Arabové. Používali je k vojenským a oslavným účelům. Vynález raket souvisí s vynálezem střelného prachu. Nejstarší rakety byly údajně poháněny černým prachem, který byl směsí ledku draselného ( KNO3 ), dřevěného uhlí a síry. V textu : Základy raketové techniky se píše : odhad – primitivní rakety ( pohonnou hmotou je černý prach ) použity v Číně asi před 5 tisíci lety. Prof. Černyšev : k vynálezu rakety v jednotlivých zemích docházelo krátce buď po vlastním objevu černého prachu nebo po jeho dovozu z jiné země. V následujícím textu se podíváme na některé názory ohledně vynálezu střelného prachu. Podle některých výbušné trhavé směsi znali Číňané a Indové již v dávném starověku. Historikové se opírali o zprávu, podle níž Číňané při obléhání města Pien - Kingu v 13. století př. n. l. měli děla zvaná huo – pao ( ne kung pao ). Mělo se za to, že zbraň, kterou Číňané nazývali kopí nezkrotného ohně to - lo – siang, byla první ručnicí a že tsin - tien - lei byly prvními granáty. Podle jiných střelný prach vynalezli Indové a to ještě dříve. Podle některých citátů starověkých spisovatelů se setkal s užíváním střelného prachu již Alexander Veliký. Podle jiných znali orientální národy výbušniny a primitivní bomby ale neznali zbraně v dnešním smyslu. Jiné výzkumy tvrdí, že ho nevynalezli Číňané ale Arabové a od nich se dostal do Evropy. V knize Věna Hrdličková, Zdeněk Hrdlička, Čína císaře Šen Cunga se na str. 194 píše : Když někdy v průběhu Jiné prameny tvrdí zhruba totéž, dodávají jen, že je o tom údajně zmínka v čínském kánonu o Kameni filozofů, z roku 682. Evropští alchymisté psali v šifrovaných zmínkách o létajících projektilech. Psal o nich například Roger Bacon, Albertus Magnus ( 1 193 – 1 280 ) : také může být trocha směsi dána do papíru pro létání nebo dělání hromu ( píše v knize : O divech světa ). Renata a Jaroslav Malinovi, Zasáhli mimozemšťané a katastrofy do vývoje lidstva? , str.107 : Názor chemika Vladimíra Karpenka, jak se použití střelného prachu mohlo odrazit v tehdejší čínské literatuře ( Karpenko, V. : Co říkají staré prameny. Rukopis příspěvku z 19. 2. 1984. 11 stran. Uložen v archivu autorů knihy ). Jedna z prvních zmínek o černém střelném prachu je v Ko Chungově knize Pao – pch – c´ asi z roku 320 , kde je návod na jeho výrobu uveden jako Elixír malého chlapce, a kromě nezbytných přísad jsou zde uvedeny ještě další, nadbytečné, zřejmě kvůli utajení správného receptu. Znalost střelného prachu však byla patrně ještě staršího data, neboť zmínky o jeho podstatných složkách, dusičnanu draselném a síře, se vyskytují již ve spisech z 1. století př. n. l. O tom , jak asi mohl být střelný prach objeven, kolují různé dohady. Například v dynastické knize pozdní dynastie Chan nazvané Chou Chan Šu zahrnující léta 25 až 220 se uvádí, že ode dne letního slunovratu jsou zakázány silné ohně, jakož i tavení kovů s dřevěným uhlím. Čištění sanytru musí úplně přestat, až do počátku podzimu. Existují zde dva záchytné body. První, zcela jednoznačný, je důkaz, že už v té době bylo známo čištění sanytru ( dusičnanu draselného ), druhý je skryt za silnými ohni. V Číně se totiž vyskytují oblasti, kde je půda tak bohatá na dusičnan draselný, který krystalizuje na jejím povrchu, že rozdělání silného ohně v takovém místě je velmi nebezpečné. Jak známo, střelný prach nezůstal doménou alchymistů, ale naopak se záhy rozšířil do oblasti vojenství, i když první návod na jeho výrobu uvedený v ryze vojenské příručce je až v knize Wu t´ing cung – jao ( Soubor nejdůležitějších vojenských technik ) vydávané v letech 1040 až 1044. Pomineme – li různé ohňostroje, sloužící k zábavě, o vojenském využití černého střelného prachu se zprávy objevují až později. Tak roku 969 předvedl Jo I – Fang císaři ohnivý šíp, za což byl obdarován hedvábím. Konstrukce těchto šípů přesně neznáme, bylo jich zřejmě více typů. Podle popisu jednoho z nich, bylo na konci šípu položeno pět uncí střelného prachu, to znamená, že šlo o jakousi jednoduchou raketovou zbraň. Jiný typ se vystřeloval lukem a zpráva z roku 1130 uvádí, že raketovými šípy byly v bitvě ostřelovány nepřátelské lodě. Další zbraň, pchi li chuo chu, ohnivá koule, rachotící jako hrom, byla ve skutečnosti minou, která se zakopávala do země. Její nálož tvořila směs prachu a úlomků porcelánu. Podobné nálože se také vystřelovaly pomocí katapultů. Prachové nálože se před vynálezem děla vystřelovaly praky nebo katapulty. Je zajímavé, že čínští vojenští experti vynalezli celou řadu zbraní různého typu, v nichž se používal střelný prach, včetně například tu – jao jen – čchion, jedovaté kouřové koule, jež zapálena vytvářela jedovaté dýmy vyvolávající prý krvácení z nosu a úst. Avšak objev dělové hlavně, byl patrně dílem muslimských konstruktérů. Bezdýmný prach byl vynalezen o dost později : Lexikon zbraně, nakladatelství Svojtka @ CO., z německého Waffen lexikon, str. 296 : Střelná bavlna. Označení pro nitrocelulózu s vysokým obsahem dusíku. Střelnou bavlnu objevil Schonbein ( o se dvěma tečkami ) z Metzingenu u Reutlingenu. Roku 1846, 11. března ji předvedl na půdě Basilejské přírodovědecké společnosti jako hnací slož, která se zažehne snadněji než černý prach a při hoření nezanechává žádné pevné zbytky. Zjistil, že ve směsi v určitém poměru s lihem a éterem je střelná bavlna rozpustná, čímž položil základ pro vznik bezdýmného střelného prachu. V 50. letech 19. století probíhaly zkoušky drážkované hlavně děl ( Ital Cavalli ). Tento vynález způsobil zatlačení raket do pozadí. Proces byl urychlen vynálezem bezdýmného prachu v roce 1884 ve Francii. Takže v roce 1866 Rakousko vyřadilo rakety z výzbroje a v roce 1885 i Anglie. ( Ing. Jan Kusák CSc. , Základy raketové techniky ). Podle stránek ševčík / webpark je první použití raket doloženo z roku 1 232 kdy obránci Pien Kingu je použili proti mongolům. V roce 1 280 arabský vojenský teoretik Hassan al Ranmáh Nadžm – eddin popisuje raketové zbraně ve spisu Kniha o bojích koňmo a s válečnými stroji - ( Kitab al – furusiya wal – munasab al – harbiya ). Více o nich v části : Středověká disková raketa. Podle jiných textů znali staří Číňané zápalné směsi nejpozději od poloviny 1. tisíciletí. V rukopisu lékaře Sun Saan - miso ze 7. století je uveden popis zápalné směsi obsahující ledek, síru a akátová semínka. V dalším čínském rukopisu Wu - ching Tsung - yao ( Úplný výtah vojenských klasiků ) od Tseng Kung - lianga z roku 1 045 jsou kresby zápalných šípů s přídavným raketovým pohonem. V dějinách palných zbraní se uvádějí jako nejstarší typ veliké pušky ze 14. století, z nichž byly vystřelovány veliké oštěpy. Někteří soudí, že pušky vznikly dříve než děla. První poměrně spolehlivá zpráva tvrdí, že Číňané použili rakety v roce 1 232 při obraně Pekingu ( KÁI – FUNG – FU ) před Mongoly. Tato událost se často spojuje s objevem výbušné chemické směsi, která byla zdrojem pohonu těchto střel. Po této bitvě začali Mongolové vyrábět vlastní rakety a jsou pravděpodobně zodpovědní za jejich rozšíření do Evropy. Použil je například Bátú - vnuk Čingischánův Podle jiných zdrojů, rakety do Evropy rozšířili Arabové. Pokusy s jejich stavbou byly např. v Anglii ( Bacon ), Francii ( Froissant ) a v Itálii ( de Fontana ). V té době se rakety používaly k boji nebo k podpalování nepřátelských objektů. V roce 1 397 je použili Padovští při obléhání města Mestre. Okolo roku 1 500 se objevuje první pokus o dopravu pomocí raket. Tehdy se pokusil čínský mandarín Van HU vznést do vzduchu na kluzáku pomocí 47 raket se střelným prachem. Po zapálení však mnohé rakety vybuchly a letec - mandarín zahynul. Odstartoval na koňském sedle. ( Ivo Budil, Josef Dvořák, Vesmírné sny a skutečnosti ). Podle Pavel Toufar, Uskutečněné fantazie, str. 168 : podle jistých záznamů se měl už v roce 1 500 pokusit čínský důstojník Va – Hu o let bambusovým strojem, připomínajícím papíro -vého draka a poháněným prachovými raketami. Tento a případné další pokusy musely skončit neúspěchem z toho důvodu, že většinou se používaly rakety na tuhá paliva a ty nemají rovnoměrný tah.. Podle knihy Malá encyklopedie kosmonautiky v roce 1 632 turecký kronikář Evlija Celebi popisuje úspěšný let tureckého ohněstrůjce jménem Lagari Hasan uskutečněný v Istanbulu pomocí svazku sedmi raket na střelný prach. V roce 1 891 Němec Herman Ganswindt ( 1 856 – 1 934 ) jako první upozornil na stav beztíže při kosmických letech. V roce 1 893 navrhl meziplanetární loď poháněnou výbuchy dynami -tových náloží. Oficiální historie tvrdí, že v roce 1942 sovětský letec Bachvadži podnikl první let na stíhačce poháněné raketovým motorem. ( Nezjistilo se ale jak se na ní udržel ). Vraťme se k vojenskému využití. Podle jiných zpráv použil poprvé výbušnin v boji r. 1 161 vojevůdce dynastie Sung Ju Jun – wen, když v bitvě u Cai - ěih nedaleko Nankingu zastavil vpád císaře Lianga z dynastie Čin. O Timurovi se traduje, že v roce 1 399 použil rakety při útoku na Dillí. Jsou náznaky, že indická pevnost Bitár byla v roce 1 657 zničena po dopadu rakety do blízkosti muničního skladu. Rakety byly pokládány na vhodný podstavec na, kterém byla odpálena pohonná látka. Později vkládali Číňané ohnivé šípy do košových nebo skříňkových raketometů, z nichž byly tyto šípy odpalovány v salvách. Tyto střely vyvolávaly často v místě dopadu požáry. ( V Evropě kolem roku 1 400 Lehan Froissart ve Francii navrhuje vypouštění raket z vodící trubice ). Podle polského kronikáře Jana Dlugosze použila tyto zbraně vojska mongolského vůdce Bátú, Čingischánova vnuka, v bitvě u slezské Legnice 1 241: Mongolové prý vyzvedli na tyči do výšky dračí hlavu, která chrlila na polská vojska oheň, dým a smrad. Zápalný účinek mongolských zbraní byl kombinován s účinkem toxických plynů z hořící směsi síry a sloučenin arzenu. Je to první doložený případ nasazení raket na evropské půdě. Mongolové používali rakety po celou dobu svých výbojů. V roce Podle francouzského historika Jeana de Joinville znali zápalné rakety i Arabové, zřejmě od mongolských vojsk. Použili je proti vojsku francouzského krále Ludvíka IX. Svatého v boji o město Damiette ( Dimját ), v době 7. křižácké výpravy v letech 1 248 – 1 254. Kromě raket používali Arabové proti křižákům i řeckého ohně, jehož tajemství se zmocnili po staletích bojů s byzantskými císaři. Rakety používali i na západě, například u Chioggie roku 1 380 během války mezi Janovem a Benátkami. ( V knize Malá encyklopedie kosmonautiky se píše : 1 379 – byly podle historika Muratoriho nasazeny rakety v bojích u ostrova Chiozza – Itálie ). V roce 1 405 německý technik Konrad Kyeser von Eichstadt popisuje tři různé typy vojenských raket v té době používaných. Pozn. : Podle internetových stránek : Neviditelný pes : Italský kronikář Muratori tuto zbraň pojmenoval, když v roce 1 373 poprvé použil slovo ROCCHETTA a popsal její nasazení v bitvě u Chiorri. V roce 1 429 založil raketový oddíl francouzský Téměř každý Japonec je veliký přítel ohňostrojů. Nikde není tolik pyrotechniků jako v této zemi. Jeden z nejslavnějších ohněstrojců žije v Nagasaki. Tento pyrotechnik vyrábí různé ptáky v životní velikosti, kteří po několik minut létají ve vzduchu. Tajemství výroby těchto ptáků tají se v rodině již po čtyři století co nejpřísněji a přechází při smrti nejstaršího člena jejího vždy zase na nejstaršího syna ( 1 904 ). Přestože se používaly jen při ohňostrojích psalo se o nich v každém vojenském manuálu. Zejména v díle Velké umění dělostřelecké autora Siminieowicze. Uvedl zde tabulky v kterých byly závislosti délky rakety na jejím průměru, míchací poměry palivových směsí v závislosti na hmotnosti rakety. Historie se většinou shoduje, že v roce 1 650 přišel s návrhem na zdokonalení raket polský generál Kazimierz Simineowicz. Své návrhy uvedl v díle Velké umění dělostřelecké, díl první ( Artis magnae artilleriae, pars prima ), vydaném latinsky v Amsterodamu. Nápad spočíval ve spojení tří až čtyř trubic naplněných střelným prachem a uspořádaných tak, že se nejprve zapálila první trubice a raketa vylétla. Když náplň vyhořela, zážeh se přenesl na druhou a tak dále. Navrhl také směrovou stabilizaci letu rakety pomocí křidélek namísto tyče. ( U střel při rotační stabilizaci nesmí poměr délky a průměru střely překročit hodnotu 5 : 1, jinak dochází ke ztrátě letové stability). Nedochovala se žádná zpráva o praktickém využití těchto nápadů. Navrhl také spojovat rakety do svazků a odpalovat je současně. V knize Malá encyklopedie kosmonautiky se píše : 1 540 – v knize Pyrotechnika ( De la pirotechnia libri X ) V. Biringuccio popisuje jednoduché dvoustupňové rakety. ( Podobné tvrzení je též na internetových stránkách : historie kosmonautiky ). V 18. století používali rakety piráti k zapalování lodí. Ve 20. století Britové v bitvě o Malvíny – Falklandy. K zásadnímu použití raketových zbraní došlo koncem 18. století v Indii. V té době vypukly v maisúrské provincii nepokoje proti britské Východoindické společnosti, které vedl rádža provincie Haidar Ali a později jeho syn Tippu Sahib. Indové používali nejen rakety, ale i raketomety. V Evropě se raketomety rozšířily až počátkem 19. století. V češtině se jim říkalo prskoun nebo prskavka, ( Karel Pacner, Kosmonauti 20. století ). Ale zpátky do Indie. Za časů vlády mysorského sultána Tipu ( 1 749 – 1 799 ) se válečné rakety používaly v Indii, zejména proti Britům obléhajícím v roce 1 792 Seringapatam. ( v Malé encyklopedii kosmo –nautiky se píše : 1 760 – Indové porazili u Seringapotamu Angličany díky nasazení raket, vybavených železnými hlavicemi a bambusovými tyčemi jako stabilizátory ). Podle některých zdrojů měly kovové spalovací komory. Možná se to dá ověřit. V dnešní době se z nich staly exponáty muzea Královského dělostřelectva ve Woolwichi. Dobové výpočty naznačují, že tyto rakety vážily kolem deseti liber, připevněny byly k tyči o délce deseti stop a zasahovaly cíl až do vzdálenosti jedné míle. V roce 1 760 ( podle jiných zdrojů v roce 1 766 ) vybavil indický princ Hydar ALI zvláštní oddíl 1 200 mužů raketami, které měly dostřel asi jeden a půl kilometru, a tato jednotka jimi způsobila těžkou porážku britské koloniální armádě v bitvě u Gunturu. Rakety byly těžké 3 - a porazil britská vojska ještě několikrát. ( Dále viz Dodatek ). Po dalším střetu u Seringa -patámu v roce 1 799 požádali Britové, nucení čelit dalším raketám, Královskou laboratoř o zásilku raket. Tam ale žádné neměli. Kdo by to byl čekal u vyspělého kolonizátora. Tehdy se ke konstrukci takové zbraně odhodlal sir William Congreve ( 1 772 – 1 828 ). ( V té době ještě nebyl sír, to až později za zásluhy... ). Propagoval a navrhoval zbraně, které poznal za vojenského tažení v Indii ( V roce 1 804 vydal Krátkou zprávu o původu a pokroku raket ( A Consise Account on the origin and progress of the Rocket System ). Congrevovy rakety nebyly jen neznámou hračkou. Nepřímo to dokazuje i následující informace : První zápalky se nazývaly Congrevské po konstruktérovi raket. Byly vyrobené anglickým lékárníkem Johnem Walkerem ( Janem Chodcem ) v Londýně ve 20. letech 19. století. Zapalovaly se protažením mezi skelnými papíry. Na raketách byl zajímavý hlavně fakt, že se při jejich odpálení nevyvíjel zpětný ráz a že tak nebylo zatěžováno odpalovací zařízení. Hodily se tak pro použití na malých plavidlech - zejména při vyloďování. I pro jednotlivce, kteří pak dokázali odpálit střely takovou silou jako dělostřelectvo. Congrevova raketa se skládala z ocelového pláště ve tvaru válce o délce přibližně dvou stop, naplněného střelným prachem a umístěného na konci asi třímetrové tyče. Rakety se odpalovaly z lehkého žlabu na dvojnohém stojanu. K zapálení se používal kus pomalu hořícího doutnáku. Vezmeme - li v úvahu technické možnosti tehdejších děl dokázaly jim Congrevovy rakety co do přesnosti i doletu úspěšně konkurovat. Navíc Congreve vymyslel šrapnel a zápalné hlavice, což z raket, kterým se podařilo zasáhnout cíl, učinilo i zbraně stejně účinné. V roce 1 806 byly rakety zařazeny do výzbroje britské armády. Na stránkách ševčík / webpark se tvrdí, že v roce 1 806, britská flotila při obléhání Bologne vypálila na město 200 raket. Jiné zdroje tvrdí, že : V řijnu 1 806, za dob napoleonských válek, vypálilo osmnáct britských lodí dva tisíce raket na Boulogne a město zapálilo. O rok později se totéž přihodilo v Kodani ( 25 000 ) a ve Walcherenu. Nebo také u Bladensburgu a New Orleansu.V bitvě národů u Lipska pomohla raketová brigáda zvrátit její průběh ve prospěch protinapoleonské koalice. Congrevovy rakety zmiňuje i americká hymna, když připomíná britské použití raket při bombardování Fort Henry v noci z 13 / 9 na 14 / 9 v roce 1 814. ( Fort McHenry ). ( Jedná se o slova : The rockets red glare nadkladno – raket rudá zář nad Kladnem ). Předtím byly použity při britském útoku na ostrov Craney Island v červnu 1 813, o rok později při dobývání měst Stonington a Connecticut. Úspěšně byly použity v napoleonských válkách ( v období 1 805 – 1 813 ) při ostřelování Boulogne, Kodaně a Gdaňsku. Rakety byly při obraně lidských zájmů v té době tak úspěšné, že byla zakládána raketová výzkumná centra. Například ve Woolwich, dále ve Franci v Méty, v Rakousku – Vídeňské nové město. Rakousko mělo první raketový sbor v Evropě. V roce 1 814 byla založena baterie, která se následně rozrostla v pluk. Rakouská armáda použila rakety v roce V polovině 19. století měly rakety hmotnost až 80 kilogramů s dostřelem kolem Raketu Congrevovu překonala v roce 1 867 americká Haleova válečná raketa. Prameny také udávají, že ji vyvinul v roce 1 844 nebo v roce 1 846. ( Malá encyklopedie kosmonautiky : 1 844 – byl udělen anglickému inženýrovi Williamu Haleovi patent č. 10008 na stabilizaci raket rotací ). Jak již víme stabilizována byla rotací. Vzadu měla tři průduchy, proud z trysek narážel na lamely, čímž ji za letu roztáčel a směrově stabilizoval i bez dlouhé tyče. Haleova 24 liberní raketa měla dostřel téměř V následujícím období se užívaly už jen zřídka. Používali se jen u ohňostrojů a v námořní záchranné službě. ( V roce 1 816 vyzkoušel francouzský kapitán Treugouse první záchrannou lodní raketu, která přenášela lano ze břehu na potápějící se loď ). Podle ne zcela prokázaných tvrzení byl peruánský inženýr De Pauleta první kdo v letech 1 895 – 1 897 prováděl pokusy s kapalným palivem raketových motorů. Předtím se používaly pevné pohonné hmoty. Rychlé změny v konstrukci děl, jež nastaly přibližně po roce 1 870, vedly k jejich zdokonalení a překonání raket. Kolem roku 1 900 se švédský hrabě Unge pokusil prosadit v armádě svou zdokonalenou verzi Haleovy rakety. Neúspěšně, protože nedokázala ani přesností ani délkou dostřelu konkurovat tehdejším dělům. Ve Francii se raketami zabýval Robert E. Pelterie první publikace mu vyšla v roce 1913. Zabýval se letem rakety v kosmickém prostoru při vysoce nadzvukových rychlostech. Sestrojil řadu raket na kapalné pohonné hmoty. K jeho nejznámějším raketám patří meteorologická raketa Veronique. Rakety si novou popularitu získaly až, když se letci první světové války začali shánět po zbrani vhodné pro útoky na upoutané pozorovací balony. Na jejich požadavek zareagoval důstojník francouzského válečného loďstva Y. P. G. le Prieur. Využil záchrannou lodní raketu s boční stabilizační tyčí. Le Prieurova raketa se pláštěm a tyčí konstrukčně vracela ke Congrevovu modelu, ale na rozdíl od něj měla zápalnou hlavici, protože šlo o to zapálit vodík, jímž se balony a zeppeliny plnily. Rakety se uvazovaly pod křídla bojových letadel ( nejčastěji Nieuport ) a odpalovaly se elektricky. Osvědčily se jako velice účinná zbraň. Pro útoky na pozemní oddíly se užívaly jejich výbušné verze, ve srovnání s kulomety či bombami nepříliš často. Le Prieurovy rakety se zkoušely i při protiletecké obraně. V dubnu 1 916 Francouzi poprvé v historii použili leteckých protiletadlových raket. Speciální oddíly je ze země vystřelovaly jak proti německým letadlům, tak proti pozorovacím balonům. Jakmile válka skončila, ocitly se opět na okraji zájmu. Jen 8. 11. roku 1 918 R. H. Goddard předává armádě bojovou raketu, předchůdkyni dnešních protitankových raketových střel. ( 7. 7. v roce 1 914 získal americký patent na vícestupňovou raketu ). Pozn. : Peter G. Cooksley, letecké války, str. 212 : Raketová výzbroj tohoto druhu byla poprvé použita za první světové války. Nebyla o nic složitější než tradiční ohňostrojové rakety s plechovou hlavicí a stabilizační tyčí prostrčenou očky na vnějších mezikřídelních vzpěrách. Na každé straně letadlo neslo čtyři až pět kusů umístěných nad sebou a mířících šikmo vzhůru pod úhlem asi 15 stupňů. Podle konstruktéra nesly název Le Prieur. Ukázalo se že rakety jsou účinné proti balonům. Belgičané a Italové je používali jen málo, Němci prakticky vůbec. Tyto zbraně se po válce přestali používat s výjimkou Sovětského Svazu. Pozn. LV : Po první světové válce vyvíjely rakety zejména SSSR a Německo. Vývoj raketové techniky v poválečném období v Německu byl podle některých názorů umožněn mezerou ve Versailské smlouvě.
Pozn. Fakta, bohatě dokumentovaná, jak je uvádějí nově vydávaná díla, např.: Eisfeld, R.: Touha po Měsíci. Jota, Brno 1997 / Neufeld, M. J.: Die Rakete und das Reich. Brandenburgisches Verlagshaus, Berlin 1997 / Hölsken, D.: V-Missiles of the Third Reich. Mono-gram Aviation Publications, Sturbridge, Mass. 1994 / Michels, J.: Peenemünde und seine Erben in Ost und West. Bernard & Graefe Verlag, Bonn 1997 / Bode, V.; Kaiser, G.: Rake-tenspuren - Peenemünde 1936- 1996. Bechtermünz Verlag, Augsburg 1998 / Stüwe, B.: Peenemünde-West. Bechtermünz Verlag, Augsburg 1998 / vedou k novým pohledům na začátek a průběh vývoje dálkových raket v Německu a opravňují nás mj. k tvrzení, že: - vývoj raket v Německu byl ustanoveními Versailleské smlouvy podnícen jen Okrajově. ( Podle ing. Bedřich Růžička CSc ).
Dovedu si představit starověkého nebo středověkého kronikáře píšícího o světlech letících oblohou a ničících nepřítele. Kronikáře píšící o dračí hlavě, která chrlila oheň na nepřátelská vojska. Kronikáře, kteří by se jistě pobavili, kdyby se dozvěděli, že jejich potomci, technické zařízení považují za zázrak způsobený nadpřirozenými mimozemšťany. Přitom o použití raket k létání se psalo i v dřívějších dobách ve fantastické literatuře. Například Daniel Defoe v díle The Consolidator ( Konzolidátor, 1 705 ) dopraví svého hrdinu na Měsíc ve stroji poháněném plameny. Cyrano se poté co mu to nevyšlo s baňkami naplněnými rosou se ve svých knihách snažil dostat na Měsíc strojem s křídly, který byl poháněn dvěma šesticemi raket na tuhé palivo. ( Podle internetových stránek, zejména takových, které se zabývají historií fantasy literatury ).
|
přečteno: 43x | přidat komentář
|
|
Faethon
8. červen 2014 v 18.37 | rubrika: první rubrika
Phaeton Chybějící planety, stáčení Merkurova perihela, úpravy gravitačního zákona, Faeton a vznik Měsíce, vznik komet Graham Hancock Tajemství Marsu - příběh konce dvou světů. Kniha zkoumá možnost, že v relativně nedávné době byla na Marsu zničena průletem obří komety vyspělá civilizace"Začnete číst knihu navečer a odložíte ji až k ránu, přečtenou do konce. Vyvolá ve vás úžasný dojem... Máte pocit, že se podstatně změnil celý váš pohled na svět. Budete usínat s pocitem, že nic už není jako dřív." "Čte se spíš jako detektivka než jako historický suchopár...Je to zcela jasně bestseller."Ukázka z knihy : Mars je planeta mnoha záhad, jejíž historie se skládá jen ze samých dohadů a jejíž pravý význam ve sluneční soustavě je zatím neznámý. Jisté je jenom to, že kdysi žila, byla bohatá na dešťové srážky, řeky, jezera a oceány, a že nyní je pustá. Vědci se shodli na tom, že Mars popravilo obrovské bombardování asteroidy a kometami. Tisíce ohromných kráterů, které poznamenaly jeho zrůzněný povrch, jsou toho němým svědkem. Je rovněž pravděpodobné, že stejné bombardování také způsobilo kataklyzmatické povodně, které jsme popsali ve 3. kapitole, a nakonec planetu připravilo o hustou atmosféru, takže kapalná voda už na ní nemohla existovat. Jaká událost to asi byla? A co nám říká o povaze vesmíru, v němž žijeme - snad dokonce o kritické situaci samotné Země - když Mars byl tak dokonale zdecimován v době svého největšího rozkvětu? Astronomové se shodují na tom, že v historii sluneční soustavy docházelo ke srážkám asteroidů s planetami velmi často. Od té doby však počet srážek pravidelnou a předvídatelnou rychlostí neustále klesá. Z toho vyplývá, že lze jasně určit relativní věk každé planety, protože oblasti s velkým počtem kráterů jsou starší než oblasti s malým počtem kráterů. Z tohoto důvodu je jižní vrchovina Marsu s velkým počtem kráterů vždy označována za starší než planiny na severu s "nedávno upraveným povrchem". Podle geografa Donalda W. Pattena a inženýra Samuela L. Windsora je to však jinak. Tvrdí totiž, že obětí "dodatečného bláznivého bombardování" nebyla severní hemisféra Marsu (jak tvrdí jiní učenci), ale jižní. Říkají, že tato dodatečná sprška kosmických úlomků je jediným důvodem, proč má jižní hemisféra více kráterů než severní - což znamená, že její povrch není starší než severní planiny. A i když se o tom sami nezmiňují, z jejich nálezů vyplývá zajímavá možnost: ztráta severní kůry možná nebyla způsobena přímými dopady někde na severu, ale byla důsledkem ničivých dopadů na jihu. V současné době tvoří sluneční soustavu devět planet:Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Podle teorie Pattena a Windsora existovala kdysi v oblasti současného asteroidového pásu ještě jedna malá, desátá planeta, obíhající mezi Marsem a Jupiterem, která se srazila s Marsem. Tuto hypotetickou planetu nazývají "Astra" a jsou přesvědčeni, že ji Mars přitahoval jako plamen můru a pak byla zničena, když se dostala do "Rocheova limitu" větší planety. Tímto technickým termínem astronomové označují zónu, která obklopuje každý objekt o větší hmotnosti, vytvářející gravitační pole ve vzdálenosti 2 až 3 poloměrů daného objektu. Ve skutečnosti je to nebezpečná Zóna, která každý objekt s menší masou nebo slabším gravitačním polem, který se do této zóny dostane, rychle elektromagneticky vypudí nebo, což je běžnější, vystaví nesnesitelnému přílivovému tlaku a dezintegruje. Rocheův limit dělá dojem jakési magie, je to neviditelné silové pole. V případě porušení Rocheova limitu planety je nutno počítat s tím, že se planeta bude bránit a vetřelce, skoro jako živočich, zlikviduje. Při takové události utrpí planeta která se brání, vážnou a někdy i neodstranitelnou škodu, protože na ni dopadnou tisíce úlomků zničeného vetřelce, někdy o značné velikosti. Přesto je taková škoda méně vážná, než skutečná srážka dvou těles planetární velikosti. Patten a Windsor jsou přesvědčeni, že "Astra" se dostala do vzdálenosti Pozn. : Dva meteority z Marsu o hmotnosti Již Johannes Kepler ve svém díle Mysterium Cosmographicum postrádal těleso mezi Marsem a Jupiterem. Do sféry dosud neznámé planety vložil Tetraedr. V roce 1766 upozornil německý matematik, profesor na univerzitě ve Wittenberku Johann Daniel Titius ( 1729 – 1796 ) na posloupnost čísel, která odpovídá vzdálenostem planet od Slunce. V roce 1772 tento poznatek publikoval ředitel berlínské hvězdárny Johann Elert Bode ( 19. 1. 1747 – 23. 11. 1826 ). Nápadnou mezeru mezi Marsem a Jupiterem vysvětloval tím, že je zde neobjevená planeta. V 19. století se stala módní chybějící planeta v Titus – Bodenově řadě. Chyběla mezi Marsem a Jupiterem. Dlouho dobu kolem toho vznikala řada hypotéz. Jednou z nich byla možnost vzniku komet a asteroidů při jejím rozpadu. Práce na toto téma završil van Flandern v roce 1977. Podle jeho hypotézy, mezi Marsem a Jupiterem obíhala planeta o hmotnosti 80 krát větší než má Země. Rozpadla se asi před 5 miliony let. Existovaly i hypotézy o vzniku tektitů ze zbytku planety mezi Marsem a Jupiterem ty ale rychle zanikly. Jedním z hlavních argumentů proti rozpadu hypotetické planety bylo tvrzení, že planety jsou od sebe velmi daleko a jejich dráhy se nekříží a nemění. Samotný argument je dost zavádějící, protože vychází ze současného rozmístění drah planet. Od dob vzniku tohoto argumentu se ale na základě nových výpočtů zjistilo, že planety své dráhy mění. Tento poznatek platí i pro planety v jiných planetárních soustavách. Pro zajímavost uvedu jak se změní například v budoucnosti dráha planety Merkur : Zvláště vnitřní planety Merkur až Mars jsou silně ovlivněny chaotickým chováním. Jejich efemeridu nemá smysl počítat na delší dobu než 10 milionů let. Merkur po delší době překříží dráhu Venuše a opustí planetární soustavu. Dráhy vnějších planet jsou stabilnější, méně chaotické, takže je dobrý souhlas s předpovědí na 20 - 30 milionů let. Na dráhu Merkuru a také Venuše působí překvapivě Země a Měsíc. K. Innanen aj. poukázali na stabilizující vliv soustavy Země - Měsíc na dráhy planet Merkuru a Venuše, a to díky rezonanci s periodou 8,1 milionu let. Kdyby naše soustava neexistovala, podlehly by dráhy Merkuru a Venuše poměrně rychle degradaci a obě planety by nejspíše spadly na Slunce. F. Namouni a C. Murray zjistili, že kdybychom z vnitřní části sluneční soustavy odstranili soustavu Země-Měsíc, porušila by se stabilita dalších vnitřních planet, zejména by začala výrazně kolísat výstřednost dráhy Merkuru. Pokud odstraníme i Merkur, začne pak silně kolísat i výstřednost dráhy Venuše. J. Hahn a R. Malhotra studovali vývoj planetárních drah, vnořených do disku planetesimál od chvíle, kdy se už utvořily obří planety, jejichž tuhá jádra dosahovala hmotností kolem 10 M_z. Jejich dráhy byly původně kompaktnější, avšak migrací v disku planetesimál se Jupiter přiblížil ke Slunci, zatímco Saturn, Uran a Neptun se od Slunce vzdálily. To znamená, že hmotnost reziduálního disku planetesimál činila tehdy snad až 100 M_z. Tento názor podpořili také T. Owen aj., když analyzovali údaje o atmosféře Jupiteru ze sestupného modulu sondy Galileo. Z relativně vysokého zastoupení vzácných plynů Ar, Kr a Xe se dá usoudit, že při vzniku planety byla teplota atmosféry velmi nízká, nanejvýš 30 K. To lze nejlépe vysvětlit právě tak, že Jupiter se tehdy nacházel dále od Slunce než dnes. Z disku planetesimál se v průběhu migrace obřích planet přesunulo do Oortova mračna asi 12 M_z; úhrnná hmotnost Oortova mračna však může být až 100 M_z. EKP měl původně nejméně 35 M_z, ale dnes tam zbylo již jen 0,26 M_z. S. Kenyon a J. Luuová posuzovali procesy akrece a štěpení v EKP, kde se podle jejich odhadu nachází na 100 tisíc objektů s průměrem nad V souvislosti s objevy excentrických drah extrasolárních planet a jejich překvapivou blízkostí k mateřským hvězdám se začala rozvíjet myšlenka o migraci planet během vývoje mateřské planetární soustavy. ( Podle některých výpočtů to vypadá tak, že se jejich dráhy mění. Například ze dvou obřích planet, jedna cestuje ke své hvězdě, druhá se od ní vzdaluje ). Obvykle se uvažuje o dostředivé migraci, ale S. Ida aj. přišli s názorem, že Neptun migroval právě opačně - odstředivě, a to již během řádově 10 milionů let po svém vzniku. Co se týká dráhy Jupitera existují názory o jeho cestě ke Slunci a také názory o jeho cestě od Slunce. Dráhy planet se mohly změnit i působením průletu hvězdy okrajem sluneční soustavy : Velký rozruch mezi astronomy i veřejností vzbudil objev tělesa, které je dosud nejvzdálenějším objektem, jaký byl v našem planetárním systému zaznamenán. Vzhledem k rozměrům tohoto objektu se znovu otevřela otázka definice "co je to vlastně planeta". Můžeme za planetu ještě považovat např. Pluto? O existenci mnoha těles za drahou předposlední planety Neptuna uvažují astronomové už desítky let. Dlouhou dobu se ale jednalo jenom o teoretické úvahy. Až teprve pokrok nejen v pozorovací technice, ale i v oblasti zpracování dat přinesl první objev. Stalo se tak v roce 1992, kdy byl objeven první transneptunický objekt. Stala se jím planetka 1992 QB1, kterou jako první zpozoroval astronom David Jewitt a jeho tým. Dnes se odhaduje, že ve vzdálenostech mezi 30 (dráha Neptuna) a 50 AU může existovat až 70 000 těles o průměru větším než materiálu, který zde zbyl po vzniku velkých planet, a rovněž jako na zásobárnu krátkoperiodických komet. Dnes je známo kolem 800 transneptunických těles, větší část z nich má průměr kolem stovky kilometrů. Existují mezi nimi i větší tělesa a dokonce i několik asteroidálních obrů. Před několika lety byla objevena planetka, která později dostala jméno Varuna. Její průměr činí Podle jednoho z názorů tato druhá "Země" leží ve vzdálenostech mezi Američtí astronomové Scott Kenyon (Smithsonian Astrophysical Observatory in Cambridge) a Ben Bromley (University of Utah) značně posílili pozici hypotézy, podle níž byly vnější oblasti naší sluneční soustavy zformovány působením cizí mladé hvězdy, která před 4 miliardami roků "prošla" v těsné blízkosti Slunce. Jejich matematický model potvrzuje předpoklad, že během takového setkání mohlo naše Slunce přitáhnout svojí přitažlivostí a udržet si velké množství těles z okolí "procházející" hvězdy. Výměna hmoty zřejmě byla oboustranná, sousední hvězda na oplátku zase vyplenila část materiálu z okolí Slunce. Podobné předpoklady byly vysloveny již dříve, avšak teprve nyní se je podařilo zdůvodnit mnohem přesvědčivěji. Práce Kenyona a Bromleyho vznikla na základě pokusu vysvětlit parametry dráhy velkého tělesa, objeveného v roce 2003 v oblasti tzv. Kuiperova pásu. Tato planetka s názvem Sedna (předběžné označení 2003 VB12) je jen o málo menší než Pluto - její průměr dosahuje podle různých odhadů 1000 až že mimořádný tvar dráhy Sedny kolem Slunce musíme vysvětlit jinak - například tím, že se tato planetka dostala na svoji nynější dráhu vlivem vnějších faktorů. Charakter dráhy Sedny nemohl změnit ani maličký Pluto, ani obří Neptun, jelikož se nacházejí velmi daleko (o dalších tělesech sluneční soustavy ani nemluvě). V principu k tomu mohlo dojít vlivem gravitačního působení dostatečně hmotné planety, nacházející se přibližně ve stejné vzdálenosti od Slunce jako Sedna. Avšak takové planety objeveny nebyly, přestože po nich astronomové pátrají velice usilovně. Ještě nutno dodat, že na vznik velké planety v řídkém prostředí na periferii sluneční soustavy bychom museli čekat více než miliardu let, takže její vznik je málo pravděpodobný. A tak je nutno říci, že žádné příčiny extrémní dráhy planetky Sedna, vycházející z naší sluneční soustavy, objeveny nebyly. Astronomové nastolili další otázku: nelze vysvětlit záhadnou dráhu planetky Sedna působením vnějších faktorů, hrou kosmických sil, existujících za hranicemi sluneční soustavy? Takto postupovali i Kenyon a Bromley. Pomocí superpočítače, který patří Laboratořím tryskového pohonu (JPL) v Pasadeně, vypočítali důsledky působení průchodu mladého Slunce kolem jiné hvězdy o stejné hmotnosti, obklopené planetami, planetkami, kometami a dalšími "zbytky" po formování planetární soustavy, podobně jako u našeho Slunce. Stáří Slunce v té době činilo s největší pravděpodobností pouze 200 miliónů roků (dnes je stáří Slunce určeno na 4,6 miliardy roků). Toto mezihvězdné "objetí" bylo velmi těsné, avšak zase ne příliš těsné, jinak by Neptun a další tělesa sluneční soustavy nemohla zůstat na svých téměř kruhových drahách. Kenyon a Bromley předpokládají, že se obě hvězdy přiblížily na vzdálenost 150 až 200 AU a pak se opět od sebe vzdálily, podobně jako se míjejí lodě plující po moři. Vzájemné gravitační působení obou hvězd vzbudilo mohutné perturbace na periferiích obou vznikajících planetárních soustav. Tyto poruchy se zesilovaly v důsledku vzájemných srážek mezi slunečními planetesimálami a planetesimálami sousední hvězdy, což vedlo k rozbíjení a k vyvrhování úlomků do nejrůznějších směrů a k vzájemné výměně kosmického materiálu mezi cizí hvězdou a Sluncem. Mezihvězdné setkání popisovaného typu zcela jistě mohlo deformovat téměř kruhovou dráhu Sedny a přeměnit ji na velmi protáhlou elipsu. Pravděpodobnost takové změny dráhy je poměrně veliká - zhruba 50 %. Pravděpodobnost, že Sedna vznikla uvnitř naší sluneční soustavy, blíže ke Slunci než Neptun či Pluto, a později byla "vyhozena" na současnou dráhu, je menší než 10 %. Na druhou stranu nelze ani vyloučit, že Sedna obíhala kolem "procházející" hvězdy, kterou opustila v důsledku působení přitažlivosti Slunce. Pravděpodobnost takové události je jen asi 1 %. Přesto podobný osud mohl potkat od několika tisíc do několika miliónů těles, obíhajících kolem cizí hvězdy, které následně přešly do trvalého gravitačního "zajetí" Sluncem. A přestože protoplanetární disky obou hvězd mohly být rovnoběžné, dráhy některých nových členů sluneční soustavy, přicházejících od cizí hvězdy, mohly být skloněny k rovině ekliptiky i pod velkým úhlem, převyšujícím 40°. Kenyon a Bromley předpokládají, že jejich hypotéza bude zcela potvrzena, jakmile budou objeveny transplutonické planetky na podobných drahách jako Sedna. Protože z vnitřních oblastí sluneční soustavy se nemohly "objevit", bude to důkaz platnosti jejich teorie. Stojí za to připomenout, že sklon dráhy Sedny k ekliptice činí 12°. Zbývá zodpovědět ještě dvě otázky: odkud se vzala prolétající hvězda a kde ji máme nyní hledat? Odpovědět na druhou otázku je velmi problematické, první otázka je poněkud jednodušší. V současné době se v prostoru kolem Slunce o poloměru 4 světelných roků nenachází ani jediná hvězda. Avšak před 4 miliardami roků zde mohla být situace poněkud jiná. Nové hvězdy většinou nevznikají osamoceně, nýbrž v celých skupinách (hvězdné asociace, hvězdokupy), obsahujících stovky až tisíce hvězd. Pokud naše Slunce pochází z jedné takové skupiny, potom v období jeho mladosti klidně mohlo dojít k těsnému setkání s některou z jeho "sestřiček". Práce Kenyona a Bromleyho zároveň objasňuje ještě jednu zvláštnost naší sluneční soustavy, která zůstávala až dosud nevyřešená. Bezprostředně za drahou planety Neptun se rozkládá široký prstenec, zaplněný velkým množstvím planetek a kometárních jader. V polovině minulého století jeho existenci nezávisle na sobě předpověděli irský vědec Kenneth Edgeworth (kromě astronomie se zabýval také ekonomikou) a americký astronom holandského původu Gerard Kuiper. Nyní je tato oblast za Neptunem označována jako Edgeworth-Kuiperův pás. Vnitřní hrana tohoto pásu se nachází ve vzdálenosti 30 AU od Slunce, vnější ve vzdálenosti 50 AU. Nepozorujeme zde oblast s postupně klesajícím počtem těles, pás je naopak ostře ohraničen. To u některých astronomů vyvolává údiv, protože hustota protoplanetárního disku by měla postupně klesat se zvětšující se vzdáleností od Slunce. Avšak z modelu, který vypracovali Kenyon a Bromley vyplývá, že setkání s blízkou hvězdou jako by "ořezalo" Kuiperův pás z vnější strany. To je další argument ve prospěch popsané teorie. Dlouhoperiodické ( s dobou oběhu nad 200 let ) komety pocházejí z Oortova mračnu ze vzdálenosti nad 3000 AU od Slunce. J. García-Sánchez aj. tvrdí, že Oortovo mračno je fakticky protáhlý sféroid s nejdelší osou, směřující k centru Galaxie. Jeho velká poloosa činí 100 tisíc AU pro přímé dráhy komet, 80 tisíc AU pro dráhy komet kolmé vůči směru rotace Galaxie a 120 tisíc AU pro retrográdní dráhy. Pokud se nějaká hvězda přiblíží ke Slunci na méně než 3 pc, projeví se to již měřitelnými poruchami kometárních drah. Nicméně ke vzniku nebezpečné kometární spršky do nitra sluneční soustavy je zapotřebí průniku hvězdy až k okraji Oortova mračna. Taková sprška by pak trvala až 3 miliony let. Autoři se pak zabývali hledáním těsných přiblížení 1194 hvězd z přesných údajů o jejich paralaxách a vlastních pohybech, jak je změřila družice HIPPARCOS. Nejblíže ke Slunci se za 1,4 milionu let dostane trpasličí hvězda Gliese Pozn. Podle nejnovějších výzkumů dlouhoperiodické komety s vysokými sklony vznikly v oblasti obřích planet v raném disku sluneční mlhoviny. Díky planetárním poruchám vzrostly jejich sklony, což ve svém důsledku vedlo ke vzniku kulového Oortova mračna. Jejich návraty do nitra planetární soustavy zapříčiňují spíše galaktické slapy než gravitační poruchy blízkých hvězd. G. Kuiper v r. 1951 ukázal, že další komety E-K pásu vznikly v blízkosti Neptunu, a ty se dnes projevují jako krátkoperiodické komety. R. Levison aj. se domnívají na základě počítačové simulace pro 28 tisíc kometárních jader, že komety typu Halley přicházejí spíše z vnitřních částí Oortova mračna ve vzdálenosti do 20 tisíc AU, a že tato část mračna je poněkud zploštělá. V simulaci započítali gravitační vliv Slunce a 4 obřích planet i slapové působení centra Galaxie a blízkých hvězd. Z výpočtů dále vyplývá, že v budoucnosti vzroste riziko bombardování Země kometami z Oortova mračna. Pozn. : Podle tvrzení v tzv. záhadologických časopisech hlíněné tabulky, nalezené na několika místech mezpotámie, údajně informují o desáté planetě. Sumerové před 6 000 lety znali Uran, Neptun, Pluto a planetu, kterou nazývali Nibiru. Oběhla kolem Slunce za 3 600 let. Je obydlena inteligentními bytostmi, které již několikrát v historii navštívily Zemi a naučily Sumery základům zemědělství, matematiky, astronomie, filozofie, medicíny. Desátá planeta se dostala do Sluneční soustavy jako vetřelec před mnoha lety - nevznikla společně s ostatními planetami a byla přinucena obíhat v opačném směru než obíhají ostatní planety. Perihel její dráhy ( místo nejblíže Slunci ) se má nacházet v místě, kde dnes pozorujeme pás asteroidů. V tomto místě se planeta X srazila s další zde existující planetou, která byla rozbita na asteroidy. Je vidět, že k náboženským textům, které měly možná za úkol zdůvodnit existenci některých skutečností v době Sumerů si někdo přidal některé dnešní názory. Je zde ale následující otázka. Představme si, že do sluneční soustavy přiletí mezihvězdná loď. Z bezpečnostních důvodů zůstane někde ve sluneční soustavě nebo na jejím okraji. Vyšle průzkumné plavidlo na Zemi. Zdejší obyvatelé informaci o jejich základně pochopí jako tvrzení o neviditelné planetě ve sluneční soustavě. Protože neznají planety u jiných hvězd, a zřejmě o takové možnosti neuvažovali, dobu cesty do sluneční soustavy pochopí jako dobu oběhu planety. Pro mě je ( v případě, že se o tom skutečně v sumerských textech píše ) zajímavé tvrzení, že se planeta dostala do sluneční soustavy jako vetřelec. Může to být náhoda, může to být vyjádření toho, že přiletěla do sluneční soustavy loď mimozemšťanů, nebo neznámý zdroj informací, který ví o možnosti výměny těles mezi slunečními soustavami hvězd.Zdroj pocházející ze Země, z nějaké předchozí civilizace, nebo zdroj mimo Zemi, což nás opět přivádí k mimozemšťanům. Pluto je KBO, který byl na pravém místě v pravý čas a byl v roce 1930 povýšen na planetu. Toto podezření podporuje objev několika KBO s průměrem přes Pozn. : V roce 1934 Issei Yamamoto, v roce 1936 Raymond A. Lyttleton a v roce 1956 Kuiper vyslovili domněnku, že Pluto je odmrštěný Neptunův měsíc. Po objevu Charona přišli s následující teorií Robert S. Harrington a Thomas van Flandern. Neptun měl původně tři měsíce : Triton, Nereida, Pluto. Gravitace neznámé planety způsobila změnu směru oběhu Tritona, zvýšení excentricity Nereidy, vyhození Pluta z dráhy kolem Neptuna a vytvoření Charona. Hmotnost planety odhadli na 2 - 5 hmotností Země. Toto přiblížení změnilo dráhu desáté planety. Ta obíhá Slunce na velmi excentrické dráze ve vzdálenosti 50 - 100 AU s dobou oběhu 350 - 1000 let. Anthony T. Lawton navrhl podle něj pravděpodobnější možnost. Pluto byl satelitem planety X. Další teorií je, že při kolizi Tritona s Plutem se změnil směr oběhu Tritona a Pluto byl vyhozen. Počítačové simulace ukázaly, že to není reálné. Na existenci desáté planety upozorňovaly také změny v parametrech drah některých dlouhoperiodických komet-Americký astronom Joseph L. Brady v roce 1972 studoval pohyb komety P / Halley. Vzal do úvahy poruchy způsobené všemi devíti planetami, přesto zůstaly odhcylky mezi vypočtenými a pozorovanými polohami. Dále zkoumal vliv hypotetické planety na pohyb komet s podobnou dráhou jakou má P / halley, P / Olbers, P / Pons – Brooks. I u nich došlo ke zmenšení rozdílů mezi polohami při uvážení poruch způsobených hypotetickou planetou. V té době stejný problém studoval G. A. Čebotarev. Je mu vyšlo, že za Plutem mohou existovat dvě planety. K dalším dvěma planetám došel také Vladimir V. Radzijevskij. Ke třem planetám došli A. S. Gulijev, A. Dadašev. Dráhy desáté planety počítali také Harrington, Lawton, Powell, Gomes, Anderson. Z průletu sondy Voyager 2 kolem velkých planet ( Uran, Neptun ) byly zpřesněny jejich hmotnosti. Hmotnost Pluta byla zpřesněna po objevu jeho měsíce Charon, zejména z jejich vzájemných zákrytů. Na základě toho zpracoval myles Standish z Jet Propulsion Laboratory studii, v které nepotřeboval desátou planetu. Odchylky v pohybu Uranu se zmenší, když použijeme zpřesněnou hmotnost Neptuna, to co zbude je možné vysvětlit systematickými chybami měření z různých hvězdáren. Odhylky mezi polohami Neptuna a Pluta, jsou pochopitelné uplanet, které od objevu nestačily dokončit ani jeden oběh a proto jejich dráhu není možno určit dostatečně přesně. P. Goldreich a W. R. Ward ukázali, že značný sklon a velká hmotnost rušivé planety by ovlivnily pohyby i ostatních těles ve sluneční soustavě, to se ale nepozoruje. Podobně P. K. Seidelmann zjistil, že by byly značně rušeny dráhy planet počínaje Jupiterem. Dalším problémem je, že se nepozoruje vliv hypotetické planety na soustavu Neptunových měsíců. Je možné, že část rušivého vlivu na dráhy komet se může nacházet v Kuiperově pásu. Komety se v něm nemusí nacházet rovnoměrně, mohou zde existovat shluky komet. To může být dáno vznikem Kuiperova pásu, nebo jako důsledek přiblížení hvězd. Také se zde mohou vyskytovat obří komety jako ( 2060 ) Chiron. Když se k takovému shluku těles přiblíží kometa, může to nepatrně změnit její dráhu, ale na dráhy těžkých planet tyto nehomogenity vliv nemají. Historie zná i další hypotetická tělesa ve sluneční soustavě : Neith, je hypotetická planeta, nebo hypotetický měsíc Venuše. Zprávu o pozorování Venušina měsíce publikoval ke konci 17. Století Domenico Cassini.Později jeho pozorování ohlásila řada astronomů, kdežto jiní jej nemohli najít. V roce 1884 ředitel Bruselské observatoře M. Houzeau analyzoval dřívější pozorování a vyslovil teorii, že domnělý měsíc byla planeta, která se přibližovala Venuši vždy po 2,96 roku. Nazval ji podle egyptské bohyně nebe a matky boha Ra. V roce 1887 Belgická akademie věd publikovala podrobný rozbor všech dřívějších pozorování. Ukázalo se, že v řadě případů šlo o hvězdu, která v době pozorování byla v těsné blízkosti Venuše ( například M Tauri, 71 Orinis, Chí Orionis, Théta Librae). Hypotetickým tělesem byl také Merkurův měsíc. Vulkán Urbain J. J. Leverrier, spoluobjevitel Neptuna, srovnal krátce po jeho objevu vypočítané a pozorované dráhy planet. Zjistil, že u Merkuru se vypočítaná poloha lišila od pozorované. Nebyl prvním kdo si toho všiml. Například francouzský astronom Jerome Joseph de Lalande ( 11.7.1732 - 4. 4. 1807 ) pozoroval rozdíl 53 úhlových vteřin mezi oběma polohami při přechodu Merkura přes sluneční kotouč v roce 1786. Je třeba doplnit, že planeta Neptun byla objevena na základě snahy vysvětlit rozpory v pozorování planety Uran. Uran byl objeven 13. 3. 1781 ( mezi 22. 23. Hodinou ). Astronomové, kteří se zabývali pozorováním Uranu, zjistili, že vypočtené a pozorované polohy nesouhlasí. To vysvětlil v roce 1790 francouzský astronom Jean - Baptiste Joseph Delambre ( 19. 9. 1749 - 19. 8. 1822 ) - musíme zahrnout rušivé působení Jupitera a Saturnu. V roce 1817 se zjistili, že to nestačí, protože odchylky narůstaly. Existovali tyto možnosti : 1) přičinou je odpor prachoplynového prostředí, kterým Uran prolétává 2) kolem Uranu obíhá dosud neobjevený velký měsíc 3) krátce před objevem došlo ke srážce Uranu s kometou nebo k přiblížení komety 4) Newtonova gravitační teorie neplatí zcela přesně pro tak vzdálená tělesa 5) Na jeho pohyb má vliv dosud neobjevená planeta v roce 1821 zveřejnil francouzský astronom Alexis Bouvard ( 1767 - 1843 ), jmenovec písaře Bouvarda ze seriálu Dva písaři ( podle Gustave Flaubert : Bouvard a Pécuchet ) tabulky k výpočtu poloh Urana. Nemohl nalézt eliptickou dráhu, která by vyhovovala všem pozorováním. To i za předpokladu rušivého působení Jupitera a Saturnu. Napsal pojednání ve kterém jako první se vyjádřil takto : Poněvadž je nutno rozhodnouti mezi pozorováními staršími a novějšími, podržel jsem moderní, jež jsou pravděpodobně přesná, a ponechávám pozdější době rozhodnouti, zda - li tato obtíž, uvésti obě řady pozorování v souhlas, jež v nepřesnosti pozorování starších, nebo v nějakém cizím a neznámém vlivu, jemuž je planeta podrobena. K podobnému závěru došel v roce 1834 anglický reverend astronom - amatér Thomas J. Hussey v dopise Georgu B. Airymu profesoru astronomie v Cambridge. Airy se domníval, že to vyřeší úprava Newtonova zákona. V roce 1834 tvrdil Hansen, že za drahou Urana musí být dvě planety. V roce 1846 ( 23. 9. ) byl objeven Neptun. I zde byly rozdíly mezi polohami. Pecival Lowell ( 13.3. 1855 - 13. 11. 1916 )předpokládal existenci další planety za drahou Neptuna. Pojmenoval ji planeta X. Wiiliam Hayward Pickering ( 15. 2. 1858 - 17. 1. 1938 ) ji nazýval planeta O. Navrhoval pro případné další planety označení planeta P, Q, R, S, T, U. V roce 1930 ( 18. 2. ) objevil Clyde W. Tombaugh Pluto. Dnes víme, že hmotnost Pluta je zanedbatelná a nemohla způsobit odchylky v polohách Urana a Neptuna. K tomu došel již E. W. Brown ( 1866 - 1938, zabýval se teorií pohybu Měsíce ). Kromě toho byly zjištěny odchylky mezi vypočtenými a pozorovanými polohami Pluta.Pickering předpokládal, že za Plutem jsou dvě planety s oběžnými dobami Pozn.: V roce 1849 Leverrier v dopise francouzské Akademii věd uvádí, že neshody v předpovědích přechodů Merkuru přes Slunce nelze svést na nedostatečnou přesnost pozorování.Současně uvedl, že neví, jak jev vysvětlit. O deset let později přišel s domněnkou : Merkur je rušen ve svém pohybu neznámým a dosud nezpozorovaným tělesem, nacházejícím se mezi Merkurem a Sluncem. Možná, že jde o celý roj těles, podobně jako existuje celá skupina planetek mezi Marsem a Jupiterem. Dnes víme, že mezi Merkurem a Sluncem existuje skupina planetek. Možná, že by se pás ( nebo skupina planetek ) nacházející se uvnitř dráhy Merkuru mohla nazývat Leverrierova skupina ( pás ). Dalším problémem, kdy se uvažovalo také o platnosti Newtonova gravitačního zkona byl problém pohybu Měsíce. Zdálo se, že Měsíc je při svém pohybu kolem Země velmi nepatrně zrychlován a že efekt nelze Newtonovým gravitačním zákonem vysvětlit. V roce 1920 si G. I. Taylor a H. Jeffries uvědomili, že Měsíc urychlován není. Efekt je způsobován zpomalováním zemské rotace v důsledku gravitačního slapového přitahování poezmských oceánů Měsícem. Porovnáváním rovnoměrného pohybu Měsíce se zpomalující se zemskou rotací astronomové vyvodili chybé závěry, že Měsíc je urychlován.
Dá se říct, že po celou existenci astronomie jsou pozorovány odchylky mezi vypočtenými a pozorovanými polohami. Tyto odchylky se řešily napřed různými typy Slunečních soustav. Vznikly soustavy geocentrické ( Thaletova, Anaxagorova, Eudoxova, Ptolemaiova, Tycho de Brahova, Komenského, soustava jezuity jménem Giovanni B. Riccioli – modifikace Brahovy, s tím rozdílem, že Jupiter a Saturn měly mít za střed svého oběhu Zemi ), soustavy heliocentrické - Koperníkova, Keplerova. Nepřijetí Koperníkovy soustavy hned od počátku nebylo způsobeno tmářstvím ale tou skutečností, že její odchylky byly větší než u soustavy geocentrické. Kružnice po kterých nechal obíhat planety ( to znamená stále ve stejné vzdálenosti ) Koperník se přece jen liší od elips, po kterých obíhají ve skutečnosti. Navíc Koperník nechal planety obíhat stálou velikostí rychlosti. Koperníkovy zásluhy o rozvoj astronomie jsou spíše v tom, že předchozí modely světa počítaly s jedním středem síly. Koperník použil středy síly dva. ( Země a planety obíhají kolem Slunce, Měsíc obíhá kolem Země ). Tím připravil cestu pro objev gravitace jako všeobecné vlastnosti hmoty. V Keplerově modelu Sluneční soustavy planety neobíhají stálou rychlostí po kružnici v jejímž středu je Slunce. Planety kolem Slunce obíhají proměnnou rychlostí po elipse v jejímž jednom ohnisku je Slunce. To znamená, že jejich vzdálenost od Slunce se mění. Protože současně s pokrokem v oblasti teorie šel i pokrok v oblasti praxe, v průběhu doby se stále nějaké chyby objevovaly. Tyto chyby se řešily buď úpravou modelů nebo zcela zcela novými teoriemi gravitace, z nichž některé byly založeny například na existenci éteru, nebo úpravami Newtonova gravitačního zákona. ( Podle internet :Jiří Svršek Dráhy planet a gravitace – dokončení, upraveno ) :
Dne 23. listopadu 1785 Laplace v Pařížské akademii přečetl práci, v níž podal teoretické vysvětlení všech hlavních rozporů mezi teorií a pozorování všech planet a jejich měsíců četně planety Uran. Poprvé se také zabýval otázkou stability sluneční soustavy. Laplaceova práce později vyvrcholila v roce 1799 dílem "Mécanique céleste", v níž kromě řady jiných důležitých výsledků Laplace tvrdil, že dokázal stabilitu sluneční soustavy. Koncem 18. století se ještě nepodařilo teoreticky vysvětlit pohyb Měsíce. Laplaceova práce z roku 1787, na níž navázal v roce 1854 Adams a později Delaunay, ale poskytovala určité řešení. Pozorování planety Uran ukázalo, že její dráha se v roce 1830 odlišovala od ideální elipsy o 15". V roce 1818 Gaussův student Johann Encke s použitím Gaussovy metody vypočetl eliptickou dráhu komety s velmi krátkou oběžnou periodou 3,3 roky. Encke ale nebyl schopen vysvětlit pomocí perturbací velkých planet periodické zkracování periody této komety. Vývoj obecného řešení problému tří těles se v 19. století ubíral dvěma různými směry. Jedním ze směrů byl vývoj složitých metod aproximace drah těles. Druhým ze směrů byla propracovaná teorie transformace a integrace pohybových rovnic. První směr vývoje vedl k nebeské mechanice a druhý směr vedl k analytické mechanice. Jak perturbační teorie tak variační teorie měly velký matematický význam a přispěly k porozumění pohybu planet. V letech V roce 1912 Poincaré zavedl do teorie stability drah planet a problému tří těles další topologické metody. Pomocí topologie se pokusil odpovědět na otázku stability libovolného systému tří těles. Vyslovil domněnku, že pro omezený systém existuje nekonečně mnoho periodických řešení. Tuto domněnku později dokázal Birkhoff. Stabilitou systému tří těles se zabývali také Levi-Civita, Birkhoff a další. Jejich práce práce a společně s pracemi jejich následovníků vyústily v teorie chaosu. Úpravy newtonova gravitačního zákona Jinou možnost vysvětlení merkurova pohybu by mohl poskytnout jiný tvar newtonova zákona. V následujícím textu se podíváme na některé upravy. Ilya Prigogine a Isabelle Stengerová, řád z chaosu, str. 75 : V roce 1 747 Euler, Clairaut a D´Alembert, došli k stejnému závěru : Newton se mýlil. K popisu pohybu Měsíce musí být matematický výraz popisující přitažlivou sílu složitější - přitažlivá síla je dána součtem dvou členů. Po následující dva roky všichni věřili, že příroda Newtonův omyl prokázala. Proti tomu názoru protestoval v roce 1 748 Buffon : je - li dovoleno přidat k fyzikálnímu zákonu, jakým je zákon přitažlivosti, jeden nebo dva náhodné členy, rozšiřujeme jen libovolnost, místo abychom znázornili realitu. G. L. Buffon, Reflexions sur la loi d´atraction, dodatek k Introduction a l´historire de miné -raux ( 1 774), Oeuvres Complétes, sv. IX ( Paříž, Garnier Freres ), s. 75, 77. Simon Newcomb v roce 1985 rozebral možné příčiny dodatečného posunu Merkurova perihelu. Všechny uváděné možnosti byly později odmítnuty protože se neshodovaly s pozorováním v jiných případech. Jedna jeho možnost vysvětlovala s dostatečnou přesností pohyb Merkurova perihelu. Newcomb navrhl, že by se jeho pohyb dal vysvětlit, kdyby v newtonově gravitačním zákonu byla ve jmenovateli jiná mocnina než r na druhou. Newcomb uváděl r na 2,0000001574. ( Podle 100 astronomických omylů uvedených na pravou míru ) Ulman, Gravitace : Drobné potíže v nebeské mechanice (ať již byly skutečné nebo jen zdánlivé) vyvolávaly různé pochybnosti o přesnosti zákona obrácených čtverců. Proto byly v průběhu Clairautův zákon F= -G m.M/r na druhou (1+ alfa/r na n) r na nulu,n=1 nebo 2 Hallův zákon F=-G m.M/r na (druhou + beta) krát r na nulu Kde a lfa, beta jsou malé konstanty ( opravy ) patřičně modifikující původní zákon obrácených čtverců tak, aby odpovídal pozorovaným anomáliím. Jiná modifikace gravitačního zákona má svůj původ v Seeligerově gravitačním kosmologickém paradoxu vznikajícím při snaze použít newtonův gravitační zákon v nekonečném eukleidovském prostoru ( vesmíru ) zaplněném hmotou s konstatní nenulovou hustotou. Gravitační zákon v newtonově tvaru v takovém případě dává nekonečnou hodnotu gravitačního potenciálu a nekonečné gravitační síly. Uspokojivé řešení se získá pouze tehdy, kdyby hustota rozložení hmoty ve všech směrech od daného bodu klesala rychleji než r na mínus druhou. Aby se stal gravitační zákon slučitelný s představou nekonečného statického vesmíru homogenně zaplněného kosmickou hmotou, byla navržena modifikace newtonova zákona pomocí dodatečného exponenciálního faktoru : F=-Gm.M/r na druhou krát e na mínus epsilon krát r krát r na nulu Kde epsilon je malá kladná konstanta. Tato modifikace může být dána do souvislosti s hypotézou o pohlcování gravitace prostředím ležícím mezi gravitujícími tělesy. Gravitační zákon uvažující pohlcování gravitace by měl tvar F=-G m.M/r na druhou krát e na –mí ró r, Kde ro je hustota prostředí mezi tělesy m a m (pro jednoduchost se předpokládá homogenní) a mí je absorbční koeficient. Pokusy snažící se prokázat pohlcování ( odstiňování ) gravitace nevedly k přesvědčivým výsledkům. Pohlcování gravitace by kromě toho vedlo k porušení úměrnosti mezi setrvačnou a tíhovou hmotností, což by vedlo k nepřípustnému narušení 3. Keplerova zákona. Efekt pohlcování gravitace by na zemském povrchu způsoboval příslušné variace gravitačního zrychlení ( s periodou 24 hodin ), způsobované odstíněním gravitačního působení Měsíce a Slunce Zemí. Při pokusech s kyvadly žádný podobný efekt pozorován nebyl, stejně jako vlastnosti mořského přílivu způsobeného gravitačním působením měsíce a Slunce nevykazují žádné pozorovatelné anomálie, které by bylo možno připsat změnám slapového zrychlení pramenícím z pohlcování gravitace. Všechny podobné pokusy o modifikaci newtonova zákona měly charakter formálních hypothéz ad hoc a nebyly podloženy hlubšími teoretickými důvody a nakonec nedokázaly uspokojivě vysvětlit jedny pozorované anomálie bez vzniku jiných nežádoucích efektů a anomálií odporujícím výsledkům pozorování. Pozn. : Boškovičův zákon Boškovič se pokoušel odvodit všechny pozorované fyzikální jevy z jediného zákona. Zdůrazňoval atomistické pojetí přírody složené z identických elementárních částic a snažil se dokázat, že existence větších objektů s konečnými rozměry je důsledkem způsobu, jímž na sebe elementární složky přírody navzájem působí. Výsledné struktury jsou podle něho rovnovážnými stavy mezi protichůdnými silami přitahování a odpuzování. Byl to první vážný pokus pochopit existenci tuhých těles v přírodě. Boškovič věděl, že Newtonův gravitační zákon, podle něhož je síla úměrná převrácené hodnotě druhé mocniny vzdálenosti, sám o sobě nestačí vysvětlit existenci struktur libovolných rozměrů, neboť nespojuje s gravitací žádný charakteristický interval délky, v němž by její projevy byly zvláště zřetelné. Zákon převrácených čtverců nestanoví žádný takový interval a připisuje gravitaci nekonečný dosah. Abychom vysvětlili objekty speciálních rozměrů, musíme žádat rovnováhu mezi gravitací a nějakou další silou. Boškovič navrhl velký sjednocený silový zákon, který měl zahrnout všechny známé fyzikální jevy. To byla jeho "teorie", jak ji nazval. Přijal zákon převrácených kvadrátů Newtonovy gravitace ve velkých vzdálenostech, jak si to žádala pozorování pohybu Měsíce. V menších měřítkách vzdálenosti je síla střídavě přitažlivá a odpudivá, takže vznikají rovnovážné struktury, jejichž rozměry jsou určeny charakteristickými délkami zabudovanými do silového zákona. Boškovič zdůrazňuje, že tento zákon není pouhým nahodilým seskupením sil, ale dává jedinou spojitou křivku, která podle něj svědčí o sjednocené všeobsažné povaze teorie. Boškovič nejenže zadal sílu v grafické podobě, ale zabýval se i myšlenkou vyjádření svého zákona pomocí konvergentní řady matematických výrazů v mocninách převrácené vzdálenosti, kde každý člen je menší než předchůdce. Čím větší počet členů však sečteme, tím více se přiblížíme ke skutečnému zákonu sil. V dnešní době se někteří obracejí znovu k Boškovičově silovému zákona. A to z následujího důvodu. Říká se, že Newtonova teorie platí pro běžné rychlosti. Pro velké rychlosti platí teorie relativity. Jaká teorie platí pro malé rychlosti ? Zatím nebyla vytvořena a někteří zájemci o tento problém hledají inspiraci v Boškovičově silovém zákonu. Jednou z možností jak vysvětlit stáčení merkurova perihela byly i nové teorie gravitace, které vznikly i po zveřejnění obecné teorie relativity : Skalární teorie gravitace Skalární teorii gravitace používají někteří záhadologové k vysvětlení různých jevů spadajících do oblasti psychotroniky. Kreativním způsobem aplikují teorii patřící do oficiální vědy. Teorii skalárního gravitačního pole navrhl a rozpracoval Nordstrom (o se dvěma tečkama) a vytvořil tím první teoreticky nezávadnou relativistickou teorii gravitace. ( Nordstrom G. : Relativitatsprinzip und gravitation, Phys. Z. 13, 1 912, 1126 ). I když jsou zásadní závady vytýkané Lorentzově teorii gravitace v Nordstromově teorii odstraněny, ukázalo se, že i ona je ve skutečnosti nesprávná. Novější, přesná data o gravitačních jevech jí odporují. Podrobnější výklad původní Nordstromovy teorie podává učebnice Kuchařova. Z hlediska obecných principů teorie pole je skalární gravitační teorie zkoumána např. v pojednáních : Bergmann O. : Scalar field theory as a theory of gravitation. Am. Journ. Phys. 24 ( 1 956 ) 38 Thirring W. E . : AnAlternative approach to the theory of gravitation. Ann. Of Phys. 16, 1 961, 96. Z hlediska astronomických a kosmologických aplikací je hodnocena v práci Nordstromově a ve sborníku : Gravitation and relativity, edited by Hong - Yee - Chiu and W. F. Hoffmann. New York - Amsterdam 1 964. Nejjednodušší je zevšeobecnit newtonovu teorii gravi |
přečteno: 39x | komentáře (1)
|
|
Moderní ZOO
8. červen 2014 v 00.29 | rubrika: první rubrika
Moderní ZOO Poslání ZOO Poslání moderní ZOO Chov zvířat je skoro stejně starý, jako lidstvo samo. Nejprve člověk začal chovat zvířata pro svůj užitek, později mocní vladaři chovali zvířata pro zábavu svoji a svých hostů, nebo jako odznak moci. První zoologické zahrady se lišily od těchto menažérií pouze tím, že byly přístupny široké veřejnosti. Na potřeby chovaných zvířat se nikdo moc neohlížel, možná i proto, že o nich nebylo prakticky nic známo. Proto byly první ZOO koncipovány jako sbírky zvířecích druhů a pro pobavení návštěvníků. ( podle : zooplzen.cz/... ). Jedním z prvních lidských ZOO byla stanice Bahnhof ZOO, jejíž historie byla popsána v knize My děti ze stanice ZOO. Další sice krátkodobou, ale přece jen skutečnou ZOO je ZOO v Brně na Zelném trhu. Kolem náměstí je postaven plot uvnitř něhož několik lidí pracuje. Kolem plotu chodí turisté z různých zemí i s průvodci a fotí si pracující. Například mladí Španělé něco takového zřejmě neznají. Kolem plotu chodí také někteří Češi ve statusových oblecích a fotí si Čechy v pracovních oblecích. Zřejmě proto, že ještě nikdy neviděli nikoho ve svém okolí pracovat.
Až práci lidí převezmou stroje budou si majitelé strojů pěstovat vybrané pracující ve svých soukromých ZOO dotovaných penzijními fondy. Nejprve budou ZOO celé vesnice, přesně tak jak je to uvedeno ve filmu Slunce, seno, erotika, později celé státy. Zde se bude historie opakovat tak jak je uvedeno v prvním odstavci. Nakonec po konkurenčním boji zbude několik malých moderních lidských Homo Zabijens zahrad. |
přečteno: 24x | přidat komentář
|
|
Domácí úkol
5. červen 2014 v 22.58 | rubrika: první rubrika
Domácí úkol Nejprve několik pojmů. Podle Rolf Tomáš, theses.cz/... Obsahem druhého zákona termodynamiky je tendence fyzikálních systému vyvíjet se do stavů s vyšší entropií. Podstata tohoto zákona spočívá na statistické úvaze : existuje mnoho cest, jimiž systémy mohou dosáhnout vyšší entropie, a "mnoho cest" značí větší pravděpodobnost toho, že se systém vyvine do jedné s konfigurací s vyšší entropií. Měli bychom si všimnout, že se nejedná o zákon v klasickém slova smyslu, protože ač jsou takové události vzácné a nepravděpodobné, může něco sklouznout ze stavu vysoké entropie do stavu o entropii nižší. Představte si knížku, která má 500 stran a stránky nejsou svázané, ale jdou volně za sebou. Pokud bude takto seřazená, můžeme říct, že systém je zcela uspořádaný, což by znamenalo, že má nulovou entropii. Knížku ponese nešikovný student a upustí ji na zem. Je dosti pravděpodobné, že se stránky zpřehází, ale může mít štěstí a zpřehází se jen málo stránek. Knížku poté předá stejně nešikovnému a ten ji znova upustí na zem. Je dosti pravděpodobné, že se knížka ještě více zpřehází. A je zde i možnost, i když téměř nulová, že se knížka dostane do úplně původního uspořádání. Pokud by knížka opakovaně padala na zem, je pravděpodobné že by byla stále víc a víc zpřeházená. Takže se ukazuje, že systém s mnoha složkami časem spěje do stavu vyšší neuspořádanosti, což znamená do stavu s vyšší entropií. Objevuje se zde myšlenka, že druhý termodynamický zákon "zplodil" šipku času. Ukazuje se to tehdy, když má soustava velké množství složek. Představme si láhev se stlačeným kysličníkem uhličitým. Pokud bychom láhev "odzátkovali" plyn by se rozptýlil po místnosti. Pokud bychom tento děj fotili a nafotili například 40 fotek, tak bychom dokázali poznat, i bez toho aniž bychom děj viděli na vlastní oči, jak děj probíhal. Ale pokud bychom měli jen jednu molekulu kysličníku uhličitého, nemohli bychom rozhodnout z těchto fotek, jak děj probíhal. Nevěděli bychom, co čemu předcházelo. Kdyby vám někdo ukázal film, kde by se molekuly kysličníku uhličitého, rozmístěné po celé místnosti, samovolně začaly shlukovat do jednoho místa, asi byste nevěřili, že je to pravda. Bylo by to pravděpodobně proto, že by vám byl film puštěn pozpátku. Šipka času míří ve směru rostoucí entropie. Věci s mnoha složkami spějí z nižší k vyšší entropii, od pořádku k nepořádku, protože je to snadné a tak k tomu dochází neustále. Avšak dospět od vyšší k nižší entropii, od nepořádku k pořádku, je obtížnější, a proto se to stává vzácně, pokud vůbec. Všimněme si, že entropická šipka času není zcela pevná : netvrdím, že definice času je zcela stoprocentně spolehlivá. Jelikož podle druhého zákona termodynamiky je vzrůst entropie jen statisticky pravděpodobný jev. V 19. století francouzský matematik Joseph Lioville matematicky dokázal, že je možné, aby se molekuly plynu "narovnaly" zpátky do lahve z prostoru místnosti. Tento výsledek může být použit k ustanovení tzv. Poincarého teorému rekurence ( zvaný věčný návrat ). Tento teorém říká, že vyčkáme-li dostatečně dlouho, systém s konečnou energií a omezený v konečném objemu prostoru se vrátí do stavu libovolně blízkého původnímu stavu. U systémů s větším počtem složek bychom museli čekat déle než je věk celého vesmíru než by se systém uskupil do původní konfigurace. Nicméně je zajímavé, že v nekonečně velkém čase, by se každý fyzikální systém v prostoru v principu navrátil do původního uspořádání). Takže když nastane stejná konfigurace atomů může vzniknout stejný člověk jako předtím. A když vznikne i stejné prostředí může mít i stejné osudy. A to vše se může nekonečněkrát opakovat. Pravděpodobně, není žádné spojení mezi jednotlivými existencemi. Pokud to příroda nebo něco jiného nezařídili jinak. Takže poincarého rekurence nám možná dokazuje reinkarnace. Podle wikipedie : Reinkarnace (doslovný překlad znovuvtělování, česky převtělování) je označení filosofického, nebo náboženského konceptu, který tvrdí, že se duše (individuální myšlenková energie) člověka po fyzické smrti jeho těla, na konci jednoho života, znovuzrodí v novém fyzickém těle, respektive při početí nové lidské bytosti znovu vstupuje do hry. Reinkarnace je ve filosofii i náboženstvích úzce spojena se zákonem karmy, zákonem příčiny a následku, kde pozitivní, či negativní myšlenky a činy v jednom životě přímo ovlivňují podmínky, kvalitativní kontury a část událostí života dalšího. Pozitivní myšlenky a činy pozitivně, negativní myšlenky a činy negativně. V některých náboženských tradicích je popisována možnost reinkarnace lidské duše do zvířat, nebo naopak, duší zvířecích do lidských těl, případně lidských duší do různých mytologických nadpozemských, či pekelných sfér, opět podle zásluh, či hříchů konkrétní bytosti. Tyto verze nejsou jednotné a všeobecně přijímané i v rámci jednotlivých tradic, patří spíše k lidové úrovni nauk a nezřídka jsou výsledkem smíšení různých filosofických a náboženských konceptů, či snahy kněžstva zjednodušit filosofické koncepty pro běžné obyvatelstvo. Reinkarnace je centrálním principem indických náboženství, ale byla uznávána i historickými osobnostmi jako byl např. Pythagoras, Platon a Sokrates. Je také běžnou vírou keltských druidů, členů theosofické společnosti, kmenů na Sibiři, v západní Africe, severní Americe, či Austrálii. Někteří buddhisté používají výrazu znovuzrozování, jelikož takový termín nevyvolává představu, že se musí něco převtělovat z jednoho těla do druhého. Buddhismus učí o ne-já, neboli že reinkarnace je proud neustále vznikající a zanikající mysli, a proto nelze říci, že by právě jedna a ta samá mysl přecházela z jednoho života do druhého. Zánik mysli z předcházejícího života je jen jakousi karmickou příčinou pro vytvoření mysli nové. Vadžrajánový buddhismus učí o nekončících cyklech zrození mezi 6 hlavními dimenzemi čili lókami: pekelná říše dimenze hladových duchů zvířecí říše říše lidských bytostí dimenze polobohů dimenze bohů Čím větší zásluhy (neboli akumulace dobrých skutků) se během nekonečného toku reinkarnace mysli nashromáždí, tím ve vyšší sféře se nová bytost zrodí. Poté, co bytost z dimenze bohů nakonec umírá, následuje další zrození nové bytosti v některé z pekelných dimenzí a celý cyklus se opakuje od počátku znovu. Proto je smyslem buddhistického učení vymanit se z tohoto nekončícího koloběhu iluzorních zrození. Podle hinduistického pohledu je každá osoba nesmrtelné "já" (átman), které se po smrti těla převtělí do nově narozené bytosti. Do jaké podoby se člověk převtělí, závisí na jeho minulých činech (karma). Karma vychází z dharmy, etického světového řádu, ve kterém všechny činy podle zákona příčiny a následku určují budoucí opětovné zrození. To se může odehrát na tomto světě, v lidské či zvířecí podobě, nebo v nebeských či pekelných světech. Pobyt v nich může trvat různě dlouhou dobu, ale v žádném případě není věčný (jelikož jsou tyto světy součástí hmotného vesmíru, zanikají společně s ním). Po nějaké době se jedinec znovu narodí na Zemi a cyklus pokračuje až do definitivního vysvobození (mókša). Tento karmický světový řád se chová jako přírodní zákon, kategorie jako trest nebo odměna zde neplatí. Zatímco některé hinduistické směry považují karmický zákon za neoblomný a pouze jedinec sám je podle nich odpovědný za své vysvobození, jiné důvěřují v božskou milost, která může karmické dědictví vymazat a člověka spasit. Cílem hinduistů je překonání věčného a utrpením naplněného koloběhu vznikání a zanikání. Tradice zná tři cesty k vysvobození (mókša nebo mukti): Cesta vědění (Džňána márga), Cesta činu (Karma márga) a Cesta oddanosti Bhakti márga. Mnozí myslitelé (například Svámí Vivékánanda) k nim přiřazují ještě čtvrtou cestu, kterou je Rádža jóga, 'Královská jóga', která je spojena s tělesným cvičením a meditací. V deváté kapitole Bhagavad gíty je rádža jóga ztotožněna s Bhakti jógou. Známí řečtí filosofové zastávající reinkarnační teorii byli Pythagoras (kolem roku 600 př. n. l.), Empedoklés a Platón (oba 5. století. př. n. l.). Učili, že nesmrtelná duše se musí převtělovat, buď kvůli vnitřní nutnosti nebo za účelem morální očisty, do nové formy zahrnující i zvířecí a rostlinný svět. U Platóna hrálo roli pouze morální kritérium. Podle jeho názoru se bytost znovu zrodí pouze na základě svého minulého jednání. Následné myšlenkové směry novoplatónismus a novopythagoreismus reinkarnační teorii zastávaly dál, ale jednotliví myslitelé se lišili v názoru, zda se převtělování do zvířat má chápat doslova (Plotinos) nebo jen metaforicky (Porphyrius). Plátónovo morální hledisko nalezneme především u Plútarcha a Vergilia. Judaismu je, stejně jako křesťanství a islámu, koncept reinkarnace cizí, zejména kvůli přesvědčení o vzkříšení jediného těla, které je nedílnou součástí člověka, lidské identity. Nicméně koncept převtělování (gilgul) se dostal do některých proudů židovské mystiky, kabaly, pravděpodobně ve středověku vlivem katarského hnutí. Křesťanství je, spolu s židovstvím a islámem, jedním ze světových náboženství, kterému je koncept reinkarnace cizí, neboť předkládá víru o člověku jako o psychicko-somatické osobní jednotě, kdy člověk po ukončení běhu svého jediného života čeká na vzkříšení těla, které je v naprostém protikladu s opakovaným převtělováním. Víra v reinkarnaci se však v době vzniku křesťanství vyskytovala u některrých heterodoxních proudů, např. u některých gnostických škol. Církev se však již od počátku proti metempsychóze vymezovala, což lze shledat např. u sv. Ireneje z Lyonu, Tertulliana či Origena, který koncept metempsychózy rovněž napadal. Podle některých autorů s jistým vhledem do této záležitosti (např. Jan Konfršt, Paul Brunton, Eduard Tomáš, Míla Tomášová) byla naopak myšlenka reinkarnace vlastní i samotnému historickému Ježíši z Nazareta (aramejská, původní forma jména Ježíš je "Ješhua"). Podle této teorie byla tato zákonitost reinkarnace, kdy se lidská duše po smrti fyzického těla znovu vtěluje skrze početí nového lidského těla a života, Ježíšovi dobře znám a jím samotným šířen, společně s přidruženým učením o zákoně vyrovnání příčiny a následku. Déle, podle těchto tvrzení, mnoho křesťanských gnostických komunit prvního století udržovalo nadále víru v reinkarnaci, ale během dalších desetiletí a staletí se stali nepohodlnými západním křesťanským organizovaným církvím. Tyto organizované církve, které v zájmu rozšiřování své ideologické převahy a zvětšující se světské moci již zmíněné gnostické komunity nejprve exkomunikovaly, po té zakázaly jejich psané prameny a systematicky po nich zahlazovaly stopy. V islámu nalezneme víru v reinkarnaci pouze u menšinové sekty drúzů, podle nichž se člověk může narodit opět jen jako člověk, nikoli ve zvířecí podobě. V teosofii zavedla učení o převtělování poprvé Helena Petrovna Blavatská, která tento koncept východních náboženství zkombinovala s konceptem evoluce. Duše se v jednotlivých životech zdokonaluje a stoupá stále k vyšším stavům bytí, přičemž zde na rozdíl od hinduismu a buddhismu nejsou možné žádné návraty na nižší stupně existence. Cílem je v tomto učení dosažení dokonalosti jedince. Tento pohled byl s menšími úpravami převzat většinou nových esoterických směrů, jako je například antroposofie nebo hnutí New Age. Postoj moderní vědy. Většinový názor je odmítavý, protože proces reinkarnace nelze postihnout lidskými smysly ani zaznamenat přístroji. Argumentují tím, že existence duše jako nehmotného řídícího subjektu a podstaty vědomí je vyloučena především fyziologickou absencí komunikačních možností mezi něčím nehmotným a tělem. V údobích lidstva, kdy populace narůstala podle geometrické řady, byl by duší pro inkarnace i reinkarnace nedostatek. Představa o samovolném vzniku věčné substance s vědomím a s vlastnostmi připisovanými duši, v procesu dělení embryonálních buněk v matce nebo ve zkumavce, je při tom vyloučena - dala by se jinak uskutečnit i její laboratorní velkovýroba. Člověk má dokonalý mozek, v němž může být nejméně 10exp27000000 paměťových neuronových spojů (počet atomů ve známém vesmíru je odhadován na 10exp66). Za duši těla pokládají činnost centrální nervové soustavy s její takovými téměř nekonečnými možnostmi a schopnostmi. Výjimkou v tomto ohledu bývají vědci zkoumající zážitky blízké smrti, spontánní vzpomínky na údajné minulé životy u dětí a zabývající se reinkarnační regresní terapií. Thomas Huxley, považoval reinkarnaci za přijatelnou a pojednal o ní ve své knize Evolution and Ethics and other Essays. Nejpodrobnější soubory osobních zpráv svědčících ve prospěch reinkarnace publikoval profesor Ian Stevenson ve svých knihách. Nejznámějších z nich je Twenty Cases Suggestive of Reincarnation. Reinkarnace se objevuje i u subkultury otherkinů, která věří tomu, že pokud se může převtělovat člověk do jiných forem, tak by to měli dokázat i jiní tvorové, včetně těch, kteří původně neměli hmotné tělo (astrální bytosti). Dharma - plán života. Souběžně s pojmem karmy lze definovat pojem dharmy. Zatímco osobní karma člověka popisuje vnější obecné podmínky současné inkarnace, vztahuje se dharma na subtilní životní plán, životní úkol, který tento člověk - nezávisle na druhu své karmy, má splnit a poznat.Svou dharmu můžeme vědomě odhalit - například pomocí astrologie, umění číst z ruky, či jiného mantického umění za podpory duchovního učitele. Lze toho dosáhnout také introspekcí, prostřednictvím "vnitřního zasvěcení", nebo navázání kontaktu se svým průvodcem. Záblesky z minulých životů může spatřit každý z nás (například ve snech), ovšem jedině poznáním pravdy si uvědomí celou podstatu vesmíru a pochopí všechny souvislosti (to tvrdí moudří mystikové). K čemu jsou minulé životy, když si je nepamatujeme? K tomuto tvrzení se vyjádřil parapsycholog Rudolf Passian takto: "Při hlubším zamyšlení jistě každý pochopí, že poznatky tohoto druhy by asi byly obrovskou zátěží. Logicky vzato bychom si nejenom my sami, ale i všichni ostatní, dokázali podržet vzpomínky na celou minulost. A nehledě na to, že by naše mozková kapacita byla přetížena, nutně bychom se zase setkali s těmi lidmi, kterým jsme kdysi přivodili velké útrapy a oni to také vědí! Potom by se nenávist, závist a neshody, tento beztak bujně se rozmáhající plevel eticky degenerované civilizace, ještě více šířil a peklo na zemi by bylo dokonalé."
Představuji si jak je někdo ve své jedné reinkarnaci člověkem XY, tj. celebritou, slavným vědcem, příkladnou osobností atd. Ve své další reinkarnaci se ve škole učí o různých historických osobnostech. A také o člověku XY. Představuji si jak si přitom říká to byl, ale vůl, debil, idiot atd. A po absolvování školy se řízením osudu dostane k tomu, že pokračuje v díle té osoby XY. Dílo samozřejmě nedokončí. V oddechovém čase mezi dvěma reinkarnacemi se dozví, že se bude tak dlouho reinkarnovat do stejných podmínek a pokračovat v práci na tom nekonečném díle dokud ho nedokončí, že je to jeho domácí úkol, který si sám vybral. Jenže to dílo je nekonečné, protože má napsat práci o české korupci. Povedlo se mu tak překonat koloběh znovuzrození v tom smyslu, že se stále znovuzrozuje do stejných podmínek. Spojil tak poincarého rekurenci a sisyfův návrat. A to zatím neuvažuji tu možnost, že se údajně někdy v budoucnu podaří nahrát lidské vědomí do počítače. To by mohlo být rekurencí a úkolů. |
přečteno: 30x | přidat komentář
|
|
Video
31. květen 2014 v 15.11 | rubrika: první rubrika
http://www.youtube.com/watch?v=KcyS-nmgoz0
|
přečteno: 13x | přidat komentář
|
|
Foolproof society
31. květen 2014 v 14.43 | rubrika: první rubrika
Foolproof society
Blbovzdorná společnost
Každý inteligentní systém se chová tak aby zachoval sám sebe. Zvířata a možná i rostliny to mají v genech. A je zde otázka : má lidská společnost někde, například v memech, v ústavě, v deklaraci, smlouvách atd. zachycen požadavek a následně pravidla umožňující svoje zachování - oneselfpreservativ? Některé požadavky sebezachování společnosti jsou vyjádřeny v ekologii, ve filozofii a jinde. Z požadavku sebezachování plyne také požadavek blbovzdornosti systému. Znamená to například to, že by neměly být schvalovány zákony, které mohou zničit společnost, sociální skupiny, jednotlivé občany. A když už se tak stane tak by měl být vymyšlen systém, který by žádal aby se sebezničující pravidla vztahovala jen na ty kdo je chtějí používat a současně aby byla dána možnost bez sankcí ta pravidla nepoužívat. Například někdo je toho názoru, že státu se nemají platit daně. Silnice, železnice, dopravu atd. údajně vyřeší trh a podnikatelé. Než by politické strany ztrácely voliče jejich ochranou před jejich vlastní blbostí měli by každému umožnit realizovat se jako idiot.V dnešní době přece není nemožné dokázat stanovit poplatek, nebo vyčíslit náklady za užívání železnice, silnice atd. těm kdo nechtějí jejich existenci financovat prostřednictvím daní. Podobně by to mohlo být s tzv. důchodovou reformou a dalšími populárními nesmysly. Jednoduše napsáno proč by se zákony, které chce vládnoucí skupina měly vždy a beze zbytku vztahovat i na opozici a nevládnoucí skupiny? Podle mě je možné aby řada zákonů a možností vyplývajících ze zákonů platila pro obě skupiny podle jejich požadavků. Nemusí se vždy jednat o kompromis nevyhovující nikomu. Zkrátka žádám sebezachovávající ( oneselfpreserved ) se společnost, která je blbovzdorná.
|
přečteno: 22x | přidat komentář
|